Můj syn mě odzbrojil. Když jsem mu řekla, že přece nemůže ty věci do té skříňky takhle naházet, jen se na mě podíval a odvětil: “Jak vidíš, tak můžu.”
Pravda, pravda. Může. Jen mě se to nelíbí. Ale co s tím? Mě se to prostě fakt nelíbí, zvlášť když svůj rajón nezadržitelně rozšiřuje na celou plochu bytu.
Chcete si hrát na dospěláky, dětičky? Budiž. Uvedu vás do světa dospělých. Nebudu vás trestat, abych si zoufale udržela svůj pocit nadváhy a moci. Pojďme si tedy zahrát na svět dospělých.
“Přemýšlela jsem. Pojďme zkusit, jak to chodí v reálném světě. Dospělí chodí do práce. Za odvedenou práci dostanou výplatu a teprve pak můžou jít do obchodu a něco si koupit. Nemůžou přijít do krámu, narvat si plný vozík věcí a u pokladny říct ‘Já někdy příští měsíc půjdu do práce, tak pak vám to zaplatím’. To by si asi prodavači pěkně poťukali na čelíčko a ochranka by vás vyhodila přede dveře.”
Argumentace prošla, odkývaly to. “Stejně tak když neplatíš třeba vodu nebo elektřinu nebo telefon. Prostě tě odstřihnou. Žádná voda, žádné světlo, žádné volání.
Takže si to můžeme zkusit třeba takhle: vaše práce je plnit si svoje povinnosti do školy a uklidit si svoje věci. Za to dostanete plat v podobě času na mobilu. Při nezaplacení účtů hrozí odstřihnutí. Takže?”
Rozuměly. Pro tentokrát to zabralo. Jen se děsím, až se budu muset popasovat s argumenty bezdomovectví, úvěrů a dluhových spirál…
No je to na pokraji vydírání a od klasického mocenského trestu se to až tak neliší. Jenže když jsem argumentovala, že bych třeba taky zapomněla, že máme dohodu, tak se na mě tak sladce usmál a řekl: “Ale maminko, ty přece na takový věci nezapomínáš…”
Budiž mi omluvou, že následovala ihned otázka: “A můžeme hlídat i my vás?” A když muž přišel znavený z práce, děti k němu hned běžely a radostně volaly: “Tati, tati, máme nový zákon!”
Takže jako vždy – je to bič především na mě.
