Je zvláštní ta lidská troufalost… že si myslíme, že dokážeme odhadnout, co ten druhý cítí, co si myslí, co prožívá. Nejen že si to myslíme, často jsme o tom dokonce přesvědčeni.
Můj syn si kdysi zlomil loket. Muselo se to spravit v narkóze. Posadili ho na invalidní vozík a odváželi ho ode mě. Díval se na mě vyděšenýma očima.
Měla jsem jasno. Bolí ho to a bojí se té narkózy a toho, že bude na nějakém sále s cizími lidmi.
Až po dlouhé době mi prozradil, že se opravdu bál. Ale toho, že už teď nikdy nebude moct nikdy chodit sám jako dřív, ale bude muset nadosmrti jezdit na tom vozíku…
Už jednou mi ho takhle odváželi. Ještě jako miminko. Ten obraz asi nikdy nevytěsním. Ručky, které svírají chladné mříže postýlky a které mi mizí ve výtahové šachtě. Také plakal a byl vyděšený.
Co si asi myslel tenkrát?
Snažila jsem se, ale nedovolili mi ho doprovodit. Jak vysvětlit, že ta zrada není zrada…
A vůbec. Jak vysvětlit nevysvětlitelné a pochopit nepochopitelné…
