Jela jsem domů. Uvízla jsem v koloně. Bylo vedro. Jak tam tak trčím a zoufale se snažím “nebrat si to osobně”, všimnu si dvou lidí na chodníku, stařenky a stařečka.
V tom vedru šli zachumlaní v baloňáčcích a drželi se za ruce. Co chvilku se zastavili, odpočinuli si a zase pokračovali. Najednou stařeček té stařence podává její tašku, kterou do té doby nesl. Vešel do trávníku, velmi pomalu a ztěžka si klekl a něco tam dělal. A dělal to dlouho.
V tu chvíli jsem byla moc vděčná za tu kolonu a přála si, abychom tam ještě chvilku spolu se stařenkou svorně čekaly.
Po nekonečných minutách se stařeček otočil, šel zpátky a roztřesenou rukou podával té stařence kytičku něčeho žlutého… Ona se usmála a stejně roztřesenou rukou mu zpátky podala tu svojí tašku. Chytli se za ruce a šli dál.
Kolona se rozjela.
Vzpomněla jsem si na svého tatínka, jak jednou, to jsem byla ještě na gymplu, trhal mojí mamince pod sochou Mistra Jana Husa sedmikrásky… Taky u toho klečel. Pamatuju se, jak on jí kytičku předával v předsíni a jak ona si šla pro malou černou vázičku se zlatou linkou. Jim se tenkrát ruce ještě netřásly.
Mám ráda, když kytky kvetou volně a ne ve vázách.
Přesto doufám v artritického dědouška, který kvůli mě odhodí francouzské hole i zábrany a vyplení půl městského parku…
