“Máš se ráda?”
“Po chvilce ticha odpověděla: “Moc ne.”
“Víš, je fajn se mít ráda. Ne proto, že to je trendy. Nebo proto, že se to má. Že to je dobrý pro ostatní. Ale víš proč? Čistě ze zištných a sobeckých důvodů, víš?”
Koukala na mě zaraženě a v očích jí visel otazník.
“No, vezmi to prakticky. Chtěla bys být s někým, koho nesnášíš? Koho nemáš ráda a otravuje tě? Kdo tě věčně kritizuje? Trávit čas s někým, kdo tebou pohrdá? Asi ne, viď?
A s kým jsi ve svým životě nejvíc? Kdo s tebou chodí i na záchod a leze do postele pod deku? Každý den, od narození až do smrti. Koho se nikdy nezbavíš…”
“Co?”
“No přece ty. Sama se sebou jsi pořád, od rána do večera, i v noci. I když tě celý svět opustí, a to se někdy na pár vteřin může stát, ty tu pro sebe budeš pořád. Tak není to dostatečný důvod proto, aby ses měla ráda? Aby ti se sebou bylo dobře? Abys maximum času svého života byla ve společnosti toho, kdo tě bere takovou jaká jsi a má tě rád se vším všudy? Kdo tě nekritizuje, je k tobě laskavý a vždy na tobě vidí především to dobré?”
