Odbavovací hala malého ostrovního letiště. Různé fronty z různých směrů se pomalu, ale jistě začaly prolínat. Kdo a kam asi směřuje bylo možné odhadnout už pomalu jen z úhlu natočení jednotlivých těl.
Po chvilce z těch všech těl už byl jen jakýsi dynamický flek. Stála jsem zhruba uprostřed. Najednou jsem zaregistrovala takový zvláštní zmatek pár metrů před sebou. Zajímavé, jak dětský pláč je tak zřetelně slyšet i ve směsi různorodých zvuků.
Pán poslouchal gestikulující holčičku, potom jí vyzdvihl na svoje ramena a začal se prodírat proti proudu lidí. Začalo to kolem něj šumět a také moje hlava se otočila tím směrem, kterým nadskakující holčička tak intenzivně ukazovala.
Uviděla jsem matku s typicky vyděšeným výrazem, která intenzivně mávala, křečovitě balancujíc na špičkách. Lidé kolem ní se rozestoupili, aby byla lépe vidět a před tím osedlaným mužem se současně začala rozevírat ulička.
Přebrodil se až k té náruči, která dívenku pevně sevřela. Matčiny oči se na toho muže vděčně usmály. Muž jen mávnul rukou na pozdrav a vracel se zpět. Cestička za ním se zase zavřela.
Ještě za zaznívajícího potlesku s úsměvem pohladil po vláskách svou vlastní dcerku.
Frontový flek začal znovu pulsovat svým navyklým způsobem.
