Jednou jsem vyrazila jako doprovod se synovou školkou na výlet. Jeli jsme do Hrdličkova muzea člověka na Přírodovědecké fakultě. Ten výlet mi uštědřil mnoho poznání.
První poznatek se týkal plynutí času.
Procházeli jsme fakultní budovou a všude plno dětí. Říkala jsem si, že dneska si snad všechny školky a školy v okolí vybraly za cíl stejné muzeum. Mám děti docela ráda, tak jsem je se zájmem pozorovala. Přišlo mi, že ty starší, velké děti se tam procházejí tak nějak neorganizovaně.
Najednou jsem si s hrůzou uvědomila, že ty velké děti nejsou středoškoláci, ale vysokoškoláci. Dokonce studenti vyšších ročníků, jak jsem odchytila z útržků jejich rozhovorů. Když mě oni připadají jako děti, jak jim asi připadám já… No, trošku to popoběhlo od té doby, co jsem po fakultních chodbách zmateně pobíhala já.
Druhý poznatek: stále se mám co učit.
Naše školkové děti odcházely a já jim aktivně pomáhala, kde bylo potřeba. Tu s batůžkem, tu s botičkou. Jeden chlapeček chtěl pomoct s bundou. Snažila jsem se o milý úsměv a koordinaci vzájemných pohybů našich končetin, abychom spolu pěkně v klidu došli k vytčenému cíli.
Bundička mu nešla zapnout. S úsměvem jsem se do toho vrhla. Jenže… chybělo mi tak deset centimetrů, aby se zoubky vůbec dotkly. Úsměv mi pohasl a začínala jsem se potit úměrně tomu, jak onomu chlapečkovi i mě docházela trpělivost.
Ovládla jsem se a nadávala jenom v duchu. To snad není možný! Já nechápu, že některý rodiče těm dětem dávají tak nemožný oblečení! Jak si to mají samy zapnout, když ani dospělák to nezvládne. Proč mu nemůžou pořídit větší velikost!
Zlehka jsem se ho tedy snažila sklepat dovnitř bundičky. Nešlo to. Jelikož to byl “svěřený chlapeček”, nemohla jsem dál používat viditelně násilné kroky. Zkusila jsem proto zipaté konce bundičky k sobě přiblížit a přimáčknout loktem. Sakra! Potřebovala bych ještě jednu ruku.
Tak jinak. Nenápadně jsem mu kolenem stlačovala bříško, rukama táhla strany zipu k sobě a zuby jsem vytahovala zapínání. Jestli to křupne a budu ještě platit tuhle odpornou, naprosto nemožnou, malou a nefunkční značkovou bundičku s naprosto nepraktickým střihem, tak ji asi rozsápu na mikročástice…!
Zip přeskočil nejkritičtější část a už zlehka klouzal ke krku. Uff! A je to! Všechno jde, když se chce! Celá pyšná jsem chlapečkovi upravila límeček a čepičku a vyprovodila ho slovy: “No a můžeš běžet!”
Chlapeček se opravdu radostně rozeběhl ven ze dveří. Já jsem se za ním spokojeně dívala. Vstala jsem a mrkla jsem na lektorku, tajně očekávajíc silné uznání.
Ta se mlčky koukala také tím směrem, kterým odeběhl, a pak mi povídá: “Tak jste to zvládli. Prima… My jim teda většinou ty batůžky dáváme na bundu a ne pod ní.”
Třetí poznatek: moje děti jsou ty nejúžasnější děti na celém světě
…už jen proto, že jsou jenom tři.
:-D