Jednou to muselo přijít. Zákonitě. Připravovala jsem se dlouho předem na tu odpověď.
“Maminko a jaký to má smysl, když to nedělají všichni, ale jen já?”
Je jedno co – dodržování dopravních předpisů, být čestný, mluvit pravdu, nekrást, být zodpovědný… třídit odpad, neplivat na chodník a slušně zdravit.
Jak to vysvětlit, aby se to dalo pochopit? Že to všechno má smysl? I když se to tak ani trochu nezdá. I když to vypadá, že tím člověk nezískává, ale spíš tratí. Ale že přesto pořád má smysl se snažit a věřit?
Je to jako s kapkami vody. Zdá se, že jedna kapka nezmůže nic. Jako by nebyla. Ale když ji kápneš do bahna, tak to bahno se zředí. Ne moc, jen úplně trošičku, to bahno prostě bude z podstaty věci a podle všech pozemských fyzikálních zákonů řidší a čistší. A když se těch kapek přidá víc a víc, tak to bude lepší a lepší.
Víš, je to jako když chytáme kapky deště na zahradě. Samotné nám proklouznou mezi prsty, ale když je po střeše svedeme okapem do sudu, nachytáme stovky litrů vody. A tou pak můžeme zalévat, když neprší, tedy v době, když “to” zrovna “samo” nejde.
V tom množství je síla, ale ta by nebyla bez jednotlivých kapek. Nebudou kapky, nebude voda. Z nebe nikdy nebudou pršet rovnou celé kaluže, ale vždycky jen jednotlivé kapky.
Stačí třeba jen když si po sobě uklidíš prostírání. Vyklepeš drobky a odneseš nádobí. Ten kousek stolu se stal díky tobě krásnějším. Možná si toho všimne jen pár lidí, možná většina nebude mít celý život ani tušení o tom, co jsi udělal, ale ty v sobě ten pocit budeš mít, ty budeš vědět… a čím víc lidí to takhle, zcela nezávisle udělá, tím budou určité okamžiky krásnější.
Člověk si asi nemůže dát za cíl to, že veškeré bahno vyčistí, to by opravdu bylo naivní…
…. ale může po sobě právem chtít, aby se stal onou očistnou kapkou.