Taky už jste to slyšeli? Že nám tam kdesi nahoře někdo dává pořád znamení a varuje nás? Snad andělíček strážníček…
Slyšela jsem už o několika případech, kdy třeba lidé měli z nějakého důvodu zpoždění, byli hrozně naštvaní a pak zjistili, že v době, kdy měli přejíždět nějaký železniční přejezd, tam došlo k hromadné havárii a oni díky tomu vyvázli živí a zdraví.
Možná se vám taky už stalo, že jste nadávali vracejíc se pro zapomenutá lejstra a vzápětí jste zjistili, že jste předtím odešli a nechali téct vodu.
Že vám ujel autobus a při čekání na další jste potkali někoho strašně důležitého pro váš život.
Taky se mi to občas stalo, že jsem se nejdříve nechala pořádně vytočit či rozplakat, abych později zjistila, že to, co vypadalo jako totálně špatné, se obrátilo v dobré.
Teď už se snažím vnímat ta znamení, a to nejen dodatečně, ale už v ten moment, kdy se to děje.
Třeba dnes. Ráno dcera zjistila, že si zapomněla opravit diktát. Zdrželo nás to. To mi ještě nepřišlo nikterak divné, proto jsem se úplně v klidu rozčílila.
Pak jsem chtěla jet se synem k lékařce. Jenže klíče od auta zmizely. Nikde nebyly.
Volala jsem manželovi a co myslíte! Odvezl mi je omylem do svojí práce vzdálené více jak 60 km od našeho domu!
Zvláštní, že? Začala jsem být ostražitá. To by mohlo být ono!
Manžel mi poradil, že si mám vzít náhradní klíč uložený ve skříňce. A co myslíte? Baterie byla vybitá!
Tak to už bylo fakt podezřelé.
Napadne vás – no tak se z toho dálkového ovládání vysune klíč a otevře se mechanicky. Proč ne, ale moje auto nemá otevírání na klíček!!!
Vzala jsem proto náhradní baterii, jenže co se nestalo – byla taky vybitá!!!
Tak to už bylo přímo na pováženou. Aha!?! Je to jasné. To jsou přesně ta znamení. Život se mi snaží něco sdělit. Ale co to je dnes?
Manžel mi po telefonu poradil, ať rozšroubuju jeho ladičku na kytaru a vyndám baterii odtud, prý by měla být stejná. Měl pravdu, byla a dálkové ovládání začalo fungovat. Nastartovala jsem auto.
Velmi, ale opravdu velmi opatrně jsem vyjela. Silnice byly nacpané k prasknutí, kolona se nehýbala.
Nevadí, vezmu to zkratkou.
Jenže!!!
I ta zkratka byla totálně ucpaná! Naprosto nezvyklé.
Mráz mi šel po zádech. Tohle není přece normální. To musí něco znamenat. Proč tam nemám jet? Co to je za znamení?
Raději tam zavolám, aspoň se omluvím za zpoždění kvůli koloně.
Nikdo mi to nebere. Nechávám telefon zvonit aspoň desetkrát, a to několikrát po sobě. Nic.
Co teď? Přepadl mě svíravý pocit v žaludku. Nemám jet raději domů?
Nakonec jsem se rozhodla tam dojet. Racionalita se dala dohromady se zvědavostí.
Cesta už dál pokračovala hladce. Přesto zůstávám ostražitá.
Přijdeme do čekárny. Najednou se rozlítnou dveře ordinace, vyjde sestřička s naprosto tragickým výrazem ve tváři a ….
……. a seřve mě, že jdeme pozdě.
Jak říká Sigmund Freud: Doutník je někdy prostě jenom doutník.
