Odevzdávali jsme děti na tábor. Hlavní vedoucí si nás, rodiče, vzal stranou a tam nám zaníceně povídal o všech strastech tábornického života. Zvlášť zdůrazňoval, že takový tábor je zkouška a bez zkoušek že život není. A že leckdo takovou zkoušku nedá…
Přemýšlela jsem, že to asi měla být především zkouška pro nás – jestli mu tam po takovém proslovu ty děti vůbec necháme.
Nedali jsme se, řekli jsme si “život je boj” a dvě děti jsme mu tam nechali na převýchovu, třetí jsme si raději ponechali.
Musela jsem s ním ale souhlasit, že na sucho se člověk plavat nenaučí, bez vody to zkrátka nejde. Jako rodiče nemáme dětem zametat cestičky. Jediné, co bychom mohli, je upravovat podmínky těch zkoušek. Třeba s tím plaváním. Není nutné začínat Severním ledovým oceánem, nafukovací bazén postačí – pokud se jedná o batole, postaršího jedince můžeme vyslat i na místní plovárnu.
V rámci osamostatňování a sebeobsluhy pak třeba vyslat i samostatně na tábor, vedený empatickým vedoucím, že?
Jak jsem si tak přemítala cestou zpátky, najednou mi došel další rozměr pohádky o Šípkové Růžence. Možná to hlavní poselství této skazky není až tak pro děti, jako spíš pro jejich rodiče.
Rodiče Růženky se zalekli věštby a jak na to reagovali? Odstranili z jejího dosahu vše, o co by se mohla píchnout. Ale nepomohlo to, přeci jen se věštba naplnila a následky byly veliké.
I jiní rodiče se obávají, a tak pilně odstraňují všechny trny, o které by se dítě mohlo nepatrně poranit. Až pak jednou přijde ten jeden, kterým stejně to dítě dostane svoji lekci, která mu byla souzena.
Místo aby ho to učili na těch drobných, malých trnech, nechávají ho spět k jednomu velkému, o kterém nebude tušit, co může způsobit, a jak s ním zacházet.
A pak už jen ve spánku čekat na prince, který nás vytáhne z bryndy ven…
Možná kdyby rodiče Růžence vysvětlili, čeho se obávají a proč se nemá o nic píchnout, třeba by si sama dokázala dát pozor. Na jiných příkladech jí mohli ukázat, co takový trn může způsobit. Možná by i tak Šípková Růženka doputovala do věže a setkala se s lstivou babicí… a možná by se už nedala tak snadno ošálit.
Kdo ví, to by asi byla jiná pohádka.
