V poslední době narážím na různé knihy a články, které hovoří o tom, jak správně si přát a že přát si můžeme úplně všechno.
V rámci agitace to svým dětem samozřejmě taky tvrdím. Ale semo tamo nějaká ta pochybnost v mé hlavě přeci jen byla.
Až jsem se dočetla, že si nepřeju správně.
Tak tuhle logiku mám moc ráda. Když něco nefunguje, není to problém toho “něco”, ale toho člověka, protože to s tím “něco” dělá špatně. Jednoduché, zkrátka vše je ideální a my jsme ta kazítka.
Tak dobrá, vyzkoušíme to. Rada zněla: přát si čistě pozitivní, jednoduchá, přesně definovaná přání. Formulovat je v přítomném čase, bez jediného záporu.
Je to docela legrace, dá to zabrat, než se najde ta správná formulace. Minimálně to odvede myšlenky a člověk se neznervózňuje tím, že na ty negativní důsledky myslí.
Vozím teď syna do města na příměstský tábor a najít místo na parkování dá také zabrat. První den jsem tam jela s tím, že “Doufám, že tam nebude plno, abychom nemuseli jet až dolů a jít to celé pěšky.” A to bylo to špatné přání. Vesmír prý všechna NE škrtá.
I stalo se. Bylo plno. Museli jsme jet až dolů a jít to celé pěšky.
Ono by tam tedy teoreticky místo bylo, kdyby někteří neparkovali jako…
Že by teda šance byla, kdybych si byly bývala přála dobře?
Druhý den jsem zahájila první experimentální část svého výzkumu ohledně přání. Přála jsem si dobře: “Chci, aby tam bylo jedno místo volné pro moje auto.”
Nestihla jsem si přát s jednodenním předstihem, jak je doporučováno, ale i tak – přijeli jsme a právě jedno jediné místo tam bylo, sice kousek dál, ale mnohem blíž než včera. Super! První experiment vyšel! Těšila jsem se na další experiment. Přála jsem si opět dobře a s nabytou zkušeností jsem se v dobré náladě trochu s tím přáním rozšoupla: “Přeju si, ať je tam volno na zaparkování a ať mám pak co nejkratší cestu pěšky.”
A co myslíte? No pokud jste doufali, že volné bylo hned první možné místo, tak to vás musím zklamat. Ale bylo volné místo zhruba uprostřed, hned před platebním automatem. Byli jsme s dětmi nadšení.
A nadšená jsem byla mnohem víc, když jsem se nad tím dál zamyslela. Protože to vlastně opravdu byla i nejkratší cesta – nemusela jsem totiž jít ani centimetr navíc. Kdybych parkovala před automatem, musela bych k němu jít a pak se vracet. Kdybych parkovala za ním, tak bych ho sice měla při cestě, ale bylo by to pár kroků navíc.
Tahle matematická přesnost a korektnost mě totálně nadchla!
Těším se na další výzkum. A pokud se chcete přidat, nezapomeňte se hodně radovat a poděkovat, jinak to tam nahoře nefunguje. Chápejte, každý potřebuje vidět ve své práci smysl a dostávat pozitivní zpětnou vazbu!
A napište, jak vaše experimenty dopadly. Zahrnu je s vaším svolením do své experimentální části výzkumu :-)
PS: Tak následující ráno zabočíme a kluci už křičí: “Jéé, mami, koukej, zase je tu jedno místo volný! A zase u toho automatu!” Usmála jsem se a pomyslela si: “Já vím, kluci, to už asi bude naše VIP místo :-)”
