Ke sklonku roku se k nám nastěhovala další kočka. Prostě si nás vyčíhla, zjistila, že u nás to bude asi docela fajn, a tak už se od nás nehnula.
Po bouřlivých počátečních emocích, namixovaných jak z obav, tak z radosti, jsme kočičku nadobro přijali a dali jí jméno – Jindřiška. Byla milá, přítulná… a taky děsně tlustá. Dost podezřele tlustá, zvláště v oblasti břicha…
Rozhodnutí ale padlo tak jak tak, přece bychom nezletilou matku nevyhodili na ulici. Opět však přišel další koktejl emocí, představa drobounkých střapatých kuliček je prostě úchvatná, no řekněte sami! Stejně tak je ale tvrdá realita a nerudovská otázka: “Kam s ním?”. Já sama jsem nevěděla, co bych si vlastně přála víc.
Když už byla Jindřiška naše, museli jsme jí tedy “přebrat” se vším všudy. Dostala protibleší obojek, růžový obojek s rolničkou, aby přes zimu nežrala ptáčky a jiné drobné zvířectvo v okolí, odčervili jsme ji. Třeba zhubne.
Nezhubla.
Vyrazili jsme proto na veterinu. Paní veterinářka podle našich informací Jindřišce vystavila očkovací průkaz a píchla ji první očkovací dávku. Zkoušela odhadnout věk (“No, je mladá…”) a pak se zarazila nad tím, jak je tlustá. Významně povytáhla obočí a dala až příliš velký akcent na poslední slovo: “Všimla jste si, jak je tlustá?” Odvětila jsem jí, že toho si prostě nejde nevšimnout, jen nevím, co s tím mám dělat.
Veterinářka ji prohmatala a navrhuje dvě varianty: “Buď už je vykastrovaná, to takhle ale už nepoznám, nebo má v břiše koťata, to taky nepoznám úplně přesně….no až za měsíc přijdete na přeočkování, tak už bude rozsypaná a budeme mít jasno.!”
Tenhle přístup mi přišel v dnešním přetechnizovaném světě naprosto fascinující. Jako celý měsíc “nevědět”?! Pravděpodobnost 50 na 50? To si mám říct: “nějak to prostě bude, nechme čas plynout”?
Zároveň jsem si řekla “A co!”. Co na tom teď změním? Pomůže mi v něčem to, že budu znát skutečnost? Těžko. Necháme přírodu konat, preventivně připravíme pelíšek a budeme čekat.
Jindřiška se stala za těch pár týdnů naším mazlíčkem, přebrala od Kocoura funkci večerního postelního uspávače a úplně nás dostávala svou milou povahou. Občas se tedy poprala s naší Kočkou, před kocourem ale měla respekt.
Nekynula.
Ani teda nehubla, ale podstatné pro nás bylo hlavně to, že se současně nezvětšovala. To nás trochu uklidňovalo. Usoudili jsme, že je asi nejspíš opravdu jen tlustá a že jí dáme dietu.
Dávat jedné kočce dietu, když máte tři, je opravdu velmi vtipný úkol. Vzteklé, hladové kočky, které dietu musely nedobrovolně podstoupit taky, se daly na odboj. Po pár dnech jsme si řekli, že možná menší zlo bude, když Jindřiška bude prostě XXL modelka.
Po měsíci jsme měli stále jen tři kočky, z toho jednu podobnou Otesánkovi po konzumaci sedláka s trakařem. Nacpala jsem odporující Jindřišku do přepravky pro kočky a za jejího zoufalého nářku ji odvlekla opět k veterinářce.
Ta mě uvítala slovy: “Tak co, pořád tak tlustá?”
Na moment jsem se zarazila, než mi došlo, že nemluví o mě, ale o kočce.
“Jo, pořád tlustá, ale nemění se to.”
“No tak to koťata nebudou. Kdy jste tady byla? Před měsícem? To už by se rozsypala.”
“A co to teda je? Je kastrovaná nebo nemocná?”
“Říkáte, že je jinak bez příznaků, tak to nemocná asi nebude.”
“Tak je kastrovaná? Mám teda s ní jít na to sono? Přece jí nenechám znova kastrovat, když už třeba kastrovaná je.”
Byla jsem úporná, takže veterinářka si nakonec Jindřišku položila na zádíčka a jala se jí prohledávat bříško, zda přeci jen nenajde stopy po jizvě. Prohledávala, prohledávala a najednou vykřikla:
“Tak tady se koťat opravdu nedočkáte!”
“Ne? Jak to?”
“Vždyť je to kluk! A jakej!” řekla tahajíc za kocouří chloubu.
“Jak jste přišli na to, že to je kočka?”
“No já nevím, někdo to řekl.”
“Někdo to řekl? Vy jste se nekoukala?”
“Ne, někdo to řekl a mě to tak jako sedělo.”
“Když to někdo řekl, tak se asi musel koukat, ne?”
“To já nevím, jestli se vlastně někdo někdy koukal. My jsme ho prostě prohlásili za holku.”
“Aha, takže někdo to prostě tak řekl.”
“No.. vlastně jo, někdo to prostě tak řekl….”
Ten večer jsem rozrazila dveře domova a zvesela prohlásila: “Tak problém s koťaty je nadobro vyřešen!” Všichni na mě zvědavě koukli.
“Jindřiška je totiž Jindřich!”
Je to vlastně fascinující, jak jedna neprověřená informace může totálně zblbnout a zmást tolik lidí. A na tak dlouho, stačí jí jen … uvěřit a hezky ji podat dál…
Pořád platí staré dobré: Důvěřuj, ale prověřuj!
PS: Abychom nebyli za úplné imbecily, kocourek má opravdu drobnou kočičí hlavu a celkově je malý, i když je tlustý. Opravdu vypadá trochu …. jako kočka.
