Jeli jsme s dětmi podpořit jednu naši “dětskou” kamarádku při závodech v krasobruslení. Všechny holčičky se svědomitě rozcvičovaly a připravovaly, čančaly a oddaně mrzly.
Pro svůj sen, pro ten kousek naděje, který některé z nich potajmu někde uvnitř schovávají.
Obdivovala jsem je. Všechny ty tréninky v pět hodin ráno před školou a po škole zas. Všechny ty tvrdé dopady a slzičky a odhodlání. Všechny ty týdny a měsíce, které se nakonec smrsknou do tří, přesně vymezených minut.
Obdivovala jsem je.
Ne ty nejlepší, ty první a ty nadané.
Obdivovala jsem ty věčně čtvrté a předposlední a poslední.
Obdivovala jsem tu nezdolnou vůli, která je donutila po každém pádu se rychle sebrat a pokračovat dál, protože čas neúprosně běží dál. A to přes to, že naděje s každým pádem pomalu pohasíná, jako když sfoukne svíčku. Až je nakonec úplná tma…
Obdivovala jsem je, že nejen dokážou vstát, ale i znovu přijít. I když odcházejí se svěšenou hlavou, jak už v nich potichounku začne klíčit ta touha to dokázat, ještě aspoň jednou to zkusit.
A nemohlo mě napadnout: “A co z toho?” Kolik z nich má šanci nějak reálně jít dál. Jedna? A ostatní jsou jen její potřebnou kulisou, schody, po kterých jedna vystoupí do oblak…
Ty čtvrté, které si do života odnesou nálepku “nejsem dost dobrá”.
A proč? Protože tam stojící dospěláci jim vnucují, jak může uspět jen ten nejlepší, jak když se udělá chyba, už to nemá smysl. A opravdu, jakmile se udělá chyba, pozornost klesá, proč to dál sledovat, když už to je pokažené, že?
Rozhlédla jsem se. Tribuny zely prázdnotou, pár rodičů přešlapovalo u mantinelu. Říkala jsem si, že ty tribuny by měly plné. Tisíce očí by mělo sledovat každý krůček a každý pohyb se zadrženým dechem, tisíce rukou by měly tleskat.
Protože každé to malé dítě už zvítězilo jenom tím, že obulo brusle a rozjelo se…
