Krasobruslařky. Hodiny a hodiny mučení se na suchu i na ledě výměnou za tři minuty…
Přemýšlela jsem, co jim dává tu vůli trénovat, nevzdávat se. Možná jsou to nesplněné ambice jejich rodičů, možná ta tajná představa, že i ony jednou boudou mistryněmi a “zaslouží” si konečně ten obdiv.
A nebo jen radost? Splněný sen?
Jako opravdový hřeb večera vystoupila v kategorii “dospělí” jedna paní, jejíž ročník narození je 1946. Ne, opravdu nejde o překlep! Ba co víc, ta paní začala bruslit až v 50-ti letech.
V padesáti letech obula brusle a poctivě trénuje, aby mohla jet na místní závody.
Ona si to opravdu užívala. Měla krásný dres samou třpytku a nesla ho opravdu hrdě. S neskutečnou vášní předváděla celou jízdu.
To je ono! Tady určitě není ambice jet na “mistrák” a udělat kariéru. Je to jen radost a nadšení. Je jedno, jestli ty skoky a otočky jsou dokonalé. Ta paní byla vítěz ve svém vlastním boji.
To, co dalo její jízdě jiný rozměr, který dovolil všem opustit rámce všech strojových “tabulek” hodnocení, byl její vnitřní jásot.
Roztleskala celé publikum.
PS: Jedna moje známá na tento příběh reagovala tak, že člověk by se měl umět smířit se svým věkem… To je pravda. Ale nejsme také sešněrováni předsudkem, že pokojný důchodce je ve společnosti “produktivní” pouze tím, že v ošuntělém kabátku drolí loupák ptáčkům v parku?
