Tak se občas ptám dětí. A taky se někdy ptám: “Co by ti pomohlo?”.
Zeptala jsem se jednou i sama sebe. Co by vlastně mělo být tou správnou empatickou reakcí? Co já bych chtěla slyšet?
Rovnou přeskočím všechny ty nevyžádané rady typu “musíš”, “měl bys”, “to já na tvém místě”.
Většinou nehledáme radu, ale pochopení. Jenže jak ho dát najevo tak, aby tomu člověk mohl věřit, tak nějak v té největší hloubce?
Všechna ta “chápu tě”, “chápu to” nebo dokonce “rozumím ti”, “rozumím tomu”, případně v opačné, méně soucitné variantě s předponou ne…
To je jako kdybyste se váleli na Petriho misce pod mikroskopem a jakýsi pozorovatel jen hledal shodu vzorků. Vzorky se shodují = chápu tě, vzorky se neshodují = “Co blbneš prosím tě?!”
To máte jen pocit, že byste chtěl z toho testovacího nálevu utéct někam do tmavého kouta.
Někteří chápou, že tu kůži nosí někdo jiný, a tak se jen těžko můžou zcela plně vcítit do jeho situace, do jeho pocitů, nikdy nemůžou vědět, na co přesně reaguje.
Tito lidé doporučují udržet objektivitu a nepodsouvat vlastní pocity či názory. Prý tomu napomůžou věty typu: “Vidím, že pláčeš…”, “Vidím, že zuříš…”.
No něco víc sterilního si asi už neumím představit. To už mi evokuje pouhé listování atlasem hub – hledání shody bez kontaktu se vzorkem.
No ale jak to tedy říct? Jak to vyjádřit? Jde to vůbec?
Co já bych chtěla slyšet?
“Vnímám tě.”
Vnímám, že jsi smutná, že jsi naštvaná… asi tomu vůbec nerozumím a už vůbec to nechápu, ale vnímám to.
Asi to bych chtěla slyšet.
“Vnímám tě!” Ano, to bych chtěla slyšet.
Klidně i beze slov….
