Jela jsem do práce. Autem. Sunula jsem se slimáčím tempem v pruhu, hned vedle pruhu vyhrazeného pro autobusy, který ve srovnání s naší frontou zel prázdnotou.
Pro nějaké řidiče to je nepřekonatelné lákadlo, a tak si tam přejedou a beze studu předjíždějí ty, kteří poctivě dodržují pravidla.
Ten den jsem zase ze svého místa v koloně, které se neposouvalo, sledovala další a další, kteří používali vyhrazený pruh a pak se na konci zase cpali zpátky, čímž se to všechno ještě více natahovalo. Musím říct, že mě tenhle druh sobectví docela pěkně štve – moto “hlavně že já si jedu a ostatní mi jsou fuk”. Časová úspora pro dravce asi 2 vteřiny, pro zbývající zdržení v minutách…
Začínala jsem se už hodně mračit, dravců bylo dnes víc než dost. A další v Mercedesu za mnou už taky nevydržel. Prudce vybočil do strany, až to zaskřípalo.
“No jo, tak si jeď, uspěchanče!” pomyslela jsem si a čekala, kdy se z boku střetnu s pohledem řidiče. Ale nic mě nepředjíždělo. Podívala jsem se tedy do zpětného zrcátka a viděla, jak tento můj domnělý dravec zablokoval všechny skutečné dravce za sebou. Nepopojel ani o milimetr. Šoural se stejnou téměř nulovou rychlostí jako my.
Musím říct, že mi vyloudil úsměv na rtech a když to vydržel opravdu až do místa připojení, nevydržela jsem to já a stáhla okýnko a vytáhla jsem svou ruku s palcem nahoru…
No jo, pravda pravdoucí – nadávat je zbytečné, chce to holt něco dělat :-)
