Přišel čas bezu a já se odhodlaně pustila do výroby domácí bezové šťávy. Miluju bezinkovou! Nejvíc ze všech. Je prostě boží.
Nastříhali jsme s dětmi květy, vyhnali (skoro) všechny broučky a nechali louhovat.
Jeden brouček se bohužel vylouhoval taky. Děti smutně koukaly na láhev, kde se jeho tělíčko pohupovalo spolu s květy bezu. Do toho ticha naše holčička moudře pronesla: “No, šanci dostal, mohl utéct, víc nemůžeme dělat. Jeho problém, že tu šanci nevyužil.”
Po dvou dnech přišel čas na konečné zpracování šťávičky. S Nejmladším jsme nakoupili vše potřebné, jen jsme to nějak nestíhali, tak jsem nakonec vzácný lektvar míchala v noci sama ve ztichlé kuchyni.
Trošku jsem váhala, zda k tomu velkému množství citrónů přidat i kyselinu citrónovou, jestli to je opravdu potřeba. Lenost a zbabělost zvítězila a radši jsem to tam dle receptu nasypala. Co kdyby. Co já vím, k čemu to tam je, že jo? Psali to ale v několika receptech, tak to asi nějaký význam mít bude. Na pytlíku jsem žádné až tak závadné informace nevyčetla, tak šup tam s tím.
Sirup měl nádhernou barvu a intenzivně voněl.
Po citrónech.
Ochutnala jsem a chutnal opravdu… citrónově. Čelisti se mi tou intenzitou zkroutily do tvaru sinusových křivek. Hnus.
Ač jsem chtěla vytvořit méně sladký sirup, vrhla jsem tam bez váhání další kilovku cukru. Citróny nadále výrazně převažovaly.
Tak citronádu umím, to je super.
Ráno se děti s nadšením vrhly ke stolu, kde se zlatily láhve se sirupem. Barva, ta se mi povedla, to zase jo! Musela jsem ale dětem přiznat, že mi to s poměrem surovin až tak nevyšlo.
Zádrhel byl jednoduchý, zkrátka teď už si velmi silně uvědomuji, že 1dkg není 100g, ale pouze 10g. Jednoduché, přeci! Nepodceňovat předpony řeckého (?) původu!
I tak to chtěli zkusit. Dala jsem jim radu, ať si tam toho dají opravdu maličko. Zvlášť pro Nejmladšího to byla výzva, neboť prozatím chápal uváděný poměr ředění šťáv 7:1 tak, že si dal 7 dílů šťávy a jeden díl vody.
Vyhrotilo se to tak, že jsem před ním šťávu schovala do lednice do poličky, kam ani ze židličky nedosáhne s odůvodněním, že teď se šťáva v teple rychle kazí. Sprostě jsem mu zapřela fakt, že ten pravý důvod je, že volně položená na lince šťáva příliš rychle mizí.
Udělali si tedy šťávu.
“Tak co?” zněl můj jednoduchý dotaz.
“Je to kyselý. ”
“No jo, je to spíš taková citronáda, viďte?”
“Spíš kyseláda, maminko,” upřesnil Prostřední.
“Ale maminko, když si tam dám hodně, hodně vody, tak to skoro není v té vodě cítit,” utěšoval mě Nejmladší.
Tak jsem sice bez bezinkového sirupu, ale velmi rafinovaným způsobem jsem dosáhla toho, že si chlapci do vody dávají velmi, ale opravdu velmi málo šťávy.
Očekávám, že zhruba do týdne budou pít vodu výhradně neslazenou.
Občasný neúspěch je fajn – zvlášť když vás po tváři pohladí stále ještě trošku baculatá ručka se slovy: “To nevadí, maminko. To se někdy stává. Snažila ses.”
PS: Jóóó, abych nezapomněla! Mám bezvadnou citronovou šťávu s bezinkovou příchutí. Máme velké zásoby, které určitě nespotřebujeme. – – Nabízím zdarma za odvoz.
