… tak se z lesa ozývá. A nebo svět je jen zrcadlo. Každý skutek se vrací jako bumerang. Tak tento základní princip jsem už dětem vysvětlila (a jelikož opakování je matka moudrosti, tak jim i sobě to připomínám asi tak 128krát do týdne).
Postoupila jsem dál. Rozhodla jsem se nebýt ani zrcadlem ani lesem těch druhých. Nechci tedy vracet.
Ale nechci být ani štítem, který odráží ostří cizích mečů. Nechci být ani poplivanou poštovní přepážkou. Sice už mě to přímo nezasáhne, ale i tak to vyčerpává. Zvedat štít, být neustále ve střehu. Muset se dívat na stékající plivance…
Snažila jsem se to vysvětlit Nejstarší. Snažila jsem se jí vysvětlit, proč mě to vyčerpává. Snažila jsem sama sobě objasnit, proč takový pocit mám…
Zvedla jsem ruce do úrovně hrudníku a sevřené pěsti zaklesla klouby proti sobě, aby lokty a pěsti vytvořily přímku.
“Představ si, že chci ty ruce udržet pořád uprostřed těla. Mezera mezi pěstmi musí opticky ležet na spojnici nosu a pupíku, lokty nesmějí spadnout. Tak je to pro mě v pořádku, takhle ty ruce chci mít. Když by jedna ruka začala do té druhé víc tlačit, tak by jí odsunula, zatlačila. Bolelo by to po chvilce v zádech, za krkem. Hlavně na jedné straně víc, na druhé míň. A navíc se mi to takhle prostě nelíbí.
Co tedy musí udělat ta druhá ruka? Musí začít tlačit do té první, aby ten tlak vyrovnala. Tak dosáhne opět té symetrie, ale bude to bolet obě strany. Zkus to, za chvilku ucítíš pnutí v prsou, v lopatkách. A když to bude dlouho, bude z toho velká únava.
Přitom úplně stejné polohy ty ruce mohou dosáhnout tím, že se o sebe jen zlehýnka opřou, bez tlaku…. A svaly na hrudníku se pak nemusejí tolik zatínat.
Jenže aby to tak bylo, musejí to chtít obě ty ruce, jedna sama o sobě to nezvládne. Nejde, aby se jedna opírala a druhá tlačila…”
Něco je tedy špatně. Tak co s tím? Zavřít oči, zvednout ruce a tančit mezi kapkami deště.
(A o čem to ještě vypovídá? Asi že je pátek a já toho mám po celém týdnu tak nějak dost… :-))
