Ráda si s dětmi povídám o životě, o tom jak to tu na tom světě asi funguje. Je vždy krásné vidět, když se objeví nějaká odezva.
Nevím, jestli oni si rádi povídají o tomtéž se mnou. Trochu ano, trochu ne, asi jak kdy…
Dnes jsme si s dcerkou kupovali něco k jídlu. Obsluhoval nás nějaký mladík. Přiznám se, že to bylo z mé strany všechno, co mi moje pozornost dovolila se o něm dozvědět. Pohlaví, hrubý odhad věku (kategorie mladší nebo starší než já), příjemnost setkání na stupnici 1 až 10 (zde 5 – neutrál).
Dcera mu věnovala více pozornosti. Později se mě ptala: “Všimla sis, že ten kluk na jedné ruce neměl prsty. Měl tam jenom takové pahýlky.”
Můj mozek nastartoval analýzu: pohlaví, věk, způsob jednání. Nic víc. “Aha, tak to jsem si nevšimla.”
Nastalo oboustranné ticho. Co také k tomu dodávat.
“To asi pro něj musí být těžší. Takhle pracovat… jako těžší než pro ostatní,” vypustila dcera první myšlenku.
Další společná odmlka.
“On nám sem asi přišel dát lekci, že máme být rádi, že jsme zdraví. Že se máme radovat, že nám nic nechybí, že je to super mít všechny prsty,” dodala po chvilce.
“Možná,” přitakala jsem a myslela jsem na svoji čerstvou lekci, kterou mi právě uštědřila ona. Někdy je prostě fajn nechat okolnosti plynout a jen čekat a ta “znalost a moudrost” přijde s tou pozorovanou okolností…
