Leželi jsme zakutaní pod peřinou, já a děti, a vedli ty naše řeči o všem možném. Došlo na strach. Nešlo se nezeptat: A co to vlastně je, ten strach?
“Strach je třeba, že se teď bojím, že někdo po schodech sem přijde. Protože je tma. A že nás zabije.”
Bojíš se tmy, protože by někdo mohl přijít. Projít zavřenými dveřmi a pomalu stoupat sem nahoru. Co tě na tom děsí?
“Že ho nevidím. Třeba má něco v ruce.”
A co má v ruce?
“Nějakou strašnou sekeru.”
A co ještě?
“Třeba velký nůž,” pokračoval nejmladší. “Nebo granát,” přidal se Prostřední. “A je strašně šerednej.” “No, je taky chlupatej.” “A smrdí.”
A je teď někdo na schodech?
“Ne.”
Tak co to bylo? Byla to jen představa, že? To jste si teď takhle vyfantazírovali. Je to tak? Nečekala jsem na souhlasné přikývnutí a pokračovala: tento týden jste byli ve hvězdárně, viď? Tam ti lidi zkoumají hvězdy, koukají na ně. Hvězdy svítí v noci, že jo? I na další odkývnutí jsem nečekala.
A dokázali byste si přestavit, jak se asi cítí ten hvězdář? Když už je konečně večer a on ví, že za chvilku bude tma a on uvidí ty svoje hvězdičky. Bude je moct pozorovat a zakreslovat…
“Asi se moc těší.” “Má radost.”
A co ta tma? Je jiná? Nebo je to pořád stejná tma jako teď tady? Je to jedna a ta samá tma, že? A co je teda jinak?
Jejich hlavinky se zakabonily přemýšlením.
Ta tma je jenom jedna. Ale my o ní můžeme přemýšlet pokaždé jinak. Jednou hezky, jednou ošklivě. Ta tma, stejně tak jako jakákoliv jiná věc, je prostě jen ta věc. Nic víc. Nic nedělá. Není ani dobrá, ani špatná.
Ale to ty naše myšlenky. Ty zní dělají strašáka nebo něco hodně příjemného. Jsou lidi, co se tmy bojí, protože si představují, že by se stalo něco děsivého. A jsou lidi, co se na tmu těší. Sedí a jsou šťastní, že je nic neoslňuje, že je krásné ticho.
Strach je jenom myšlenka. Když vyhodíš tu myšlenku ze svojí hlavy, žádný strach nezbyde. Zkus to. A teď se podívej znovu k těm dveřím. Co vidíš?
“Vidím tmu.” A co ještě? “Jen tmu. A trochu schodiště.”
Jen tmu a trochu schodiště. Vidíš a přesně tak to je – jen tma a schodiště. Nic víc ve skutečnosti není.
