Se synem jsme opakovali látku z přírodopisu. Jak se z hornin uvolňují minerály a ty se pak dostanou do vody a do půdy. Rostlinky poté nasají z obojího minerály do sebe, pak je sežere třeba kravička a ta nestrávené zbytky minerálů předá zpět do půdy v podobě lejna.
Ty minerály, které strávila, zůstávají v jejím těle. Když od kravičky potom pijeme mlíčko nebo ji rovnou celou sežereme (spolu s rostlinkami a zapijeme to tou vodičkou), poputují minerály zase do našeho těla…
Nakonec jednoho dne všechny rostlinky i tvorečci umřou, zetlejí a rozloží se a vzejdou z nich minerály a obohatí tak humus. Minerály se tak znovu dostanou do půdy i do vodičky….
Zajásala jsem: “Vidíš, právě jsi nalezl odpověď na svoji nedávnou otázku, jestli jsou opravdu všichni tvorečkové na světě k užitku. Jsou. Minimálně jednou každý.”
Zajásala jsem podruhé, teď už potichu.
Až mě zase někdy přepadne splín, že jsem tu k ničemu, vzpomenu si, že minimálně jednou denně jsem světu přeci jen k užitku.
PS: A bude-li mi toho obohacení světa přeci jen málo, stačí vzít si projímadlo…
