Medvídci

Syn povídal o tom, jak se teď ve třídě moc s nikým nebaví. Že všichni si o  přestávce povídají, kdo jaké skóre získal v nějaké počítačové hře a on prostě nemá, co by řekl. Protože nehraje. A tak je o přestávce sám, protože jeho jediný kamarád je zrovna nemocný.

Pravda, asi by se rád zapojil, ale v tomto ohledu má potíž. Velkou potíž. Mě. Přiznávám, moje děti jsem dovedla na pokraj technické zaostalosti. A dobrovolně taky přiznávám svůj lví podíl na jejich komerční vyděděnosti… 

“Děti, asi vám potřebuju říct něco důležitého… Možná někdy budete mít pocit, že jste sami. Sami uprostřed davu. Že tak nějak nezapadáte… Z různých důvodů. A chci vám k tomu něco povědět.”

Napjaté ticho. Prolomila jsem ho otázkou: “Víte, jak jsou ty bonbóny Bon Pari? Takové ty barevné tvrdé bonbóny? Tak já mám tu zkušenost, že v tom jednom sáčku bylo vždycky strašně moc žlutých a oranžových a hrozně málo zelených. A červených ještě míň.”

“A nebo gumoví medvídci,” přidala svůj postřeh Nejstarší. “Tam zase je vždycky strašně málo těch bílých! A já je mám nejradši a je jich tam hrozně málo.”

“Vidíš, to je možná ještě lepší příklad. V jednom sáčku gumových medvídků je bílých medvídků hrozně málo. A znamená to, že nejsou dobré? Že jsou horší než ostatní?”

“Ne, my je máme nejradši!” V tom jsme se shodli všichni. “Je jich tam prostě jenom málo,” pokračovala jsem. “Je jich málo, ale to neznamená, že nejsou nebo že jsou špatné.”

“Víte, život se podobá takové továrně na gumové medvídky. Prostě tam chrlí různobarevné medvídky a do každého sáčku se dostane směsice různých barev. My lidi jsme ti medvídci a život nás nasype do nějakého sáčku. A může se stát, že jste bílý medvídek a budete v tom sáčku třeba úplně sami. Máte svoji barvu, už jste v pytlíku a můžete se cítit docela opuštěně, všude kolem jenom medvídci úplně jiné barvy.”

“Bylo by hloupé, aby o sobě bílý medvídek tvrdil, že je zelený, když je prostě… bílý. Barvu nezapře. Ale není pravda, že je na světě sám. Protože po světě je spoustu pytlíků s medvídky a v každém tom pytlíku je několik málo bílých medvídků. A kdybychom je z těch pytlíků vyndali a dali je na jednu hromadu, tak jich bude spoustu. Vydalo by to na celý pytlík bílých medvídků.”

“My lidi coby ti medvídci nemůžeme změnit barvu, ale je báječné to, že můžeme změnit pytlík, ve kterém jsme. Jen to dá trochu hledání najít ten, ve kterém je těch bílých méďů trochu víc. Dá trochu práci najít další bílé medvídky a dostat se k nim. Ale je skvělé, že víme, že někde jsou. Tady, v jiném městě, všude po světě je spoustu bílých medvídků.”

“A jak můžu změnit pytlík?” Praktická otázka. Tak to si zaslouží i praktickou odpověď: “Podívej, první pytlík, do kterého tě život nasype, je rodina. Můžeš mít štěstí, že to je pytlík se spoustou bílých medvídků. Ale i tak se někdy stane, že je to pytlík s jediným bílým medvídkem…”

“Za pár let tě život (pravda, prozatím ve velmi úzké spolupráci s rodiči) nasype do pytlíku jménem Školka. A narazíš na nové medvídky, možná bílé, možná jiné. Pak následují další a další pytlíky: Základní škola, Střední škola, Vysoká škola, Práce. Taky chodíte na různé kroužky a sporty. To jsou také další a další sáčky plné různých medvídků. Začnete cestovat, naučíte se jiný medvídkovský jazyk a můžete přeskakovat i do úplně vzdálených pytlíků… Jak čas plyne, už vás nikdo nebude strkat do sáčku, ve kterém možná nikdo nečeká. Vy sami začnete rozhodovat, jestli přeskočíte do jiných. A v některém z těch sáčků někde určitě je alespoň jeden další bílý medvídek, který čeká na jiného bílého medvídka…”

“No a takhle se ti medvídci hledají a když pevně věří v existenci jiných, dalších bílých medvídků a nepřestávají se hledat, tak se prostě časem najdou.”

Pak už je to na každém z nás – rozhodnout se kolik bílých medvídků k sobě potřebujeme, abychom se necítili sami…