Někdy stačí málo. Jak k vítězství, tak k prohře. Stačí opravdově věřit. Jenže to nepadá z nebe. I to se musí člověk naučit. Od druhých. Asi by to mělo být tak, že díky tomu, že ti druzí v nás věří, uvěříme sami sobě. Možná by to tak mělo být…
Jenže naše současné člověčenství je tak trochu divné, nemá rádo extrémy. Nevěří ani těm nejmenším, ani těm nejstarším. Víry netřeba?
Zkoušela jsem vymyslet příklad, kdy všichni naprosto přirozeně, bez jakýchkoliv pochyb věří nějakému procesu, člověku. Jsou pevně přesvědčeni o tom, že to zkrátka dobře dopadne. Nepochybují, že to ten druhý nezvládne. Kdy se dokážou ovládnout a nepromítat do toho druhého svoje vlastní strachy, přestože reálných obav a komplikací je spoustu. Kdy tomu druhému neruší jeho rozhodnutí a prostě to jen akceptují.
Zbyl mi asi jen jediný příklad – porod. Všude jinde mají ostatní tendenci vědět všechno líp a nevěřit. U porodu, zatím, ne. Tam zcela přirozeně člověk nepochybuje. Prostě to tak je a ví se, že se to zvládne. Pochyby dotyčné se mávnutím ukonejší: “Neboj, to fakt poznáš, ..to sama nejlíp ucítíš… to zvládneš…”
Byla by to vtipná představa, kdybychom se i v tomto případě chovali jako všude jinde:
- Já nevím, holka, ty ses snad docela zbláznila! To jako nejde, s tím musíš okamžitě přestat! Prostě to vrať zpátky.
- To prostě ty nemůžeš absolutně poznat, jestli už rodíš nebo ne. Nikdy si ještě nerodila, nemáš žádné zkušenosti, jak bys to jako chtěla poznat?
- No to nevím, ty vždycky všechno tak odflákneš. To je všechno tak napůl. Tohle dopadne určitě stejně, ty to jinak neumíš.
- K čemu ti jako tohle bude? To ti ta bolest jako za to stojí?
- To nemůžeš zvládnout. Zrovna teď! To prostě nezvládneš všechno dohromady. Dýchat, rodit… to nejde, to je prostě blbost.
- Hele, rozmysli si to, budeš u toho upatlaná a jak budeš vypadat!
- Hlavně prosím tě neřvi, potichu, ať nerušíš ostatní.
- A prosím tě rychle, ty se se vším tak crcáš! To by druhej u toho vyrost!
- Prosím tě dej to sem, já už se na to nemůžu dívat. To tady budem jinak do Vánoc.
- Já ti nevím, nechceš radši říct tady Bohunce odnaproti? Tý to jde mnohem líp.
- To děláš úplně blbě, to musíš dělat takhle.
- Počkej, teď se to fakt nehodí.
Je to asi opravdu jediný proces, kdy plně respektujeme “stav”, ve kterém ten druhý je. Že se do něj uvodil sám, z vlastního přičinění a tudíž si sám ponese všechny důsledky. A nejen to.
Zcela přirozeně víme, že se párkrát splete a bude si myslet, že “už” a bude plašit, než přijde to pravé “ono”. Že bude o sobě pochybovat, že se bude bát a panikařit. Že chvilkami nebude ani trochu statečná a usměvavá. Že z toho všeho bude unavená a bolavá, zmatená.
Chápeme, že u toho nebude po celou dobu vypadat klidně a upraveně jako ze žurnálu, že se přestane “kontrolovat” a dbát na sebe. Bude hlučná a možná i hysterická. Nebude tiše ležet na lůžku a říkat: “Kdybyste tedy dovolili a všichni s tím souhlasíte, já bych tedy pomalu začala.”
Zcela přirozeně věříme, že si s tím bude ona dotyčná vědět rady, že to pozná a hlavně, že to zvládne (ve smyslu bude vědět, co dělat). Sami netušíme, co cítí, ale nepochybujeme o tom, že ona ví a rozumí. Chápeme, že to bude náročné, ale zároveň to nemáme tendenci měnit.
Jsme ochotni trpělivě čekat a respektovat celý průběh. Jen čekáme. Nechceme nic urychlovat, ani zkracovat. Čekáme, kdy to přijde, čekáme na výsledek. Nestrašíme onu bytůstku svými strachy. Nepochybujeme o tom, že to nějak dopadne, a to většinou dobře. Po pravdě, my vlastně většinou ani jiné než dobré řešení zkrátka nepřipouštíme. Nepochybujeme o ní, o jejím rozhodnutí.
Tušíme, že to ani trochu nemusí dopadnout dobře, že to může skončit i katastrofou, ale nezasahujeme. Modlíme se s vírou v ten nejlepší konec. Jen tiše čekáme, otřeme zpocené čelo, pohladíme, podáme trochu vody. Snažíme se to zpříjemnit – ne pro nás, ale pro toho, kdo se tam zrovna tak dře.
Když to jde při příchodu na svět, proč to neumíme při odchodu? Proč to neděláme stejně při jiných “porodech” – když se ten druhý rozhodne naučit něco nového, něco změnit, změnit sebe….
Možná by to tak mělo být…
