Takový lehce zoufalý pocit. Postavíte stavbu z kostek, říkáte si, jak se to docela pěkně povedlo… a najednou si někdo přijde, strčí do ní a kostičky se řítí s velkým třeskem k zemi. Máte chuť jako malé dítě si lehnout na zem, kopat nožičkama a křičet: “Nechci, abyste mi bourali moje kostičky!” Jenže nemůžete, jste zařazen v kategorii dospělý.
Nemůžete se ani na to vykašlat a jít si třeba malovat (třeba zářivou budoucnost?). Musíte se sebrat a začít znova. Pěkně trpělivě, kostičku po kostičce.
Tak to je puberta. Znovu vysvětlujete (jste dospělý, chápající a v ruce třeba třímáte zrovna knihu “Mozek teenagera”). Vysvětlujete méně i více zásadní věci, o kterých jste se donedávna domnívali, že už je nebude potřeba vysvětlovat. že to je přece už JASNÉ.
Třeba že když sněží, není obvyklé bez předchozí intenzivní přípravy chodit ven v kraťasech, že ztracené věci se nejlépe najdou procesem zvaným hledání, neboť ještě žádná vědecká studie neprokázala, že zoufalý pláč by způsobil levitaci daných věcí směrem ke zdroji zvuku…
Není to déjà vu, je to prostá realita. A říkáte si: “A ten posun, ty roky jsou jako kde?!” Jsou v … procesu obměny. Paráda! V čem je rozdíl?
V argumentaci. Je to stejná hra, jen vyšší level. Sofistikovanější.
Není to o dětech. Puberta je proces, ve kterém rodič zdokonaluje svoje argumentační schopnosti.
