Plán

Prostřední mě překvapil sdělením, že teď má v plánu zapracovat na tom, aby některé věci neodkládal. “A co konkrétně myslíš?” zeptala jsem se ho.

“No třeba dostanu úkol, který mám mít až za dva dny. Tak si řeknu, že si to udělám hned dnes. Ale pak se třeba začtu nebo zakoukám a řeknu si, že to vlastně je až za dva dny. Tak to neudělám a radši se třeba koukám na televizi.”

“A máš z toho špatný pocit?”

“Ten den ani ne. Ale druhý den dostanu další úkoly a ještě mi  k tomu zůstal tenhle, tak pak už naštvaný jsem.”

“Na co jsi naštvaný?”

“Na sebe. Že jsem si to měl udělat už včera, protože teď toho mám moc.”

Vida, vida, problém prokrastinace plíživě útočí i na nejmladší generaci.

“A co s tím chceš dělat?”

“No rozhodl jsem se, že si to budu dělat všechno hned. Na to se chci teď soustředit.”

“To je bezva plán. Můžu ti k tomu něco říct?”

“Jo.”

“Vidím tak trochu zádrhel v tom budoucím čase, víš? Když si řekneš, že to BUDEŠ dělat líp, tak ten mozek to ošálí. I když nebudeš dělat nic, tak on to bude brát tak, jako že je všechno v pořádku a nebude ti pomáhat. Protože tvoje přání je BUDU. A jakýkoliv termín v budoucnosti tomu BUDU vyhovuje. Takže mozek je v klidu, má splněno. Není proč něco měnit.

Lepší je říct si rovnou JÁ UŽ TO TEĎ DĚLÁM JINAK. Pak se mozek nemůže vymlouvat. Teď je prostě teď a ne zítra, za týden, za rok. ”

“To zní dobře, takhle jsem nad tím nepřemýšlel,” zamyslel se.

“A hlavně buď k sobě shovívavý a uvidíš, že to je nakonec dokonce velká zábava. Nejdřív si řekni ‘Já už to takhle nedělám. Teď už to dělám jinak.’ Třeba s tím odkládáním. Řekni si párkrát za den ‘Já už svoje úkoly neodkládám. Teď už je dělám hned.’ Na začátek to stačí, nic jiného dělat nemusíš. Jen si to opakuj. Připravuješ se na změnu, to je důležité a to také stačí.

Když přijdeš domů, možná to začneš dělat postaru. Pak se jenom zastav a řekni si to: ‘Já už svoje úkoly přece neodkládám. Teď už je dělám hned.’ No a když už to máš jinak, tak je to přece snadný to udělat. Prostě jsi jenom zapomněl.”

“Nejdřív si to asi budeš uvědomovat pozdě, až když to začneš dělat – postaru. Většinou to tak je. Nevadí, prostě jsi jen zapomněl, že už to máš jinak. To je to legrační, plácnout se do čela a říct si: ‘Jéé, ta hlava, vždyť já už to mám přece jinak!’ Přerušíš to a změníš to. Budeš pokračovat jinak.

Později si to uvědomíš těsně před tím. Nezačneš to postaru, ale začneš to rovnou jinak. No a pak ještě později to bude dokonce legrační. Už předem dokážeš odhadnout situace, kdy by ses dřív choval postaru. Ale ani k nim nedojdeš. Třeba ráno si budeš přemýšlet, co budeš dělat odpoledne. Jen se zasměješ a řekneš si: ‘Dřív bych po příchodu ze školy hodil tašku do kouta. Úplně to vidím, odložil bych ty úkoly, posouval bych to. Ale teď už to dělám jinak.’ A ten starý způsob ti bude připadat legrační a nepochopitelný.

A budeš mít radost ze sebe, jak se zlepšuješ, a budeš vnímat, jak se to díky tvému rozhodnutí pozvolna a hezky mění.”