“Proč se mračíš? Tobě to dneska nešlo?”
“Ne.”
“Aha. Ale snažil ses, ne?”
“Ne.”
“Počkej, ty ses nesnažil? Prostě sis jako řekl: já na to kašlu, opřu se o zábradlí a budu se vymlouvat, že se mi chce třeba na záchod?”
“Ne, to ne. Ale snažil jsem se málo.”
“Ty sis řekl: Dneska se budu snažit jen tak na oko, aby se neřeklo, minutu jo a minutu ne?”
“Ne. Snažil jsem se pořád. Ale málo.”
“Nebyl jsi spokojený s výsledkem, viď? Byls naštvaný na sebe?”
“Jo. Měl jsem se snažit víc.”
“Tak víš co, já ti řeknu, co si myslím, jo? Snaha nemůže být malá nebo velká. Já si myslím, že v tomhle směru to mají lidi trochu popletený. Prostě si to trochu zjednodušili a splácli víc věcí dohromady a je z toho docela zmatek. Podle mě snaha buď je nebo není a pak jsou už jen okolnosti. Nic víc.”
Jako voda. Nemůže být některá míň vodovatá a jiná víc. Voda je prostě voda. Pořád stejná. Jen záleží na okolnostech. Třeba na teplotě. Když je velká zima, bude z ní led. Když je teplo, bude teplá. Když ji ještě víc zahřeješ, změní svoji podobu – bude to pára. Když do ní nasypeš špínu, bude špinavá. Nebo smradlavá. Ale pořád je to voda. Ten základ je jedna a ta samá voda. Jen okolnosti změní její výslednou podobu.
Podívej se z okna na oblohu. Vidíš obrys Slunce? Myslíš, že se dneska málo snaží? Protože dneska je zima, vůbec to nehřeje – je tedy správné si myslet, že se nesnaží? Nebo to je tím, že v tomhle ročním období je zemská osa od Slunce víc odkloněná? Že skrze mraky ty paprsky necítíme tak, jako jindy?
Víš co, já si prostě myslím, že snaha je jen jedna. Jen ty výsledky můžou být díky okolnostem každý den jiné. Snaha je, že jdeš a zkoušíš to. A pak jsou okolnosti. Třeba špatná nálada, únava, nepozornost. Nebo naopak výborná nálada a forma. Zkušenosti, znalosti…
Nemyslíš, že to je jak s tou oblohou? Snaha je pořád stejná, je to takový impuls. Jen třeba díky nějakým mrakům jsou ty výsledky míň vidět. Stačí počkat, až mrak přejde, a bude to vidět líp. Okolnosti se můžou měnit.
