Železo se musí kout, dokud je žhavé. Nic naplat.
Šli jsme jednou s Nejmladším podchodem u metra. Do močí ovíněného prostoru se rozléhaly tóny kytary a zpěv. Sedíc na stoličce tam hrála žena nerozpoznatelného věku.
Hrála opravdu dobře. Syn se se zaujetím zaposlouchal. Líbilo se mu to.
Povídám mu: “Vidíš a kdybys chodil do té zušky, tak bys pak tady taky mohl takhle pěkně hrát.”
Miluju ten nevěřící a šokovaný pohled svých dětí.