To je teď takové populární téma: přijměte sám sebe, naučte se mít ráda. Ne že by toho nebylo třeba. Jenže jak na to? Už se těmi návody dost bavím, jiná slova, v souhrnu stejný postup:
Rozhodně se s nikým a ničím nesrovnávejte. Nehodnoťte se. Přijměte se takoví, jací jste. Řekněte si, co jsou vaše silné a slabé stránky a pak se zaměřte na ty silné…
Ale co to vlastně ve své podstatě je? Je to jen jiný název pro to úplně stejné: hodnotit a nálepkovat. Vždyť co je “najít silné a slabé stránky”? Není to nic jiného, než se oznámkovat, opět se porovnat s ostatními a dojít ke zjištění, že jsem v něčem horší, špatná… Sice se pak zaměřím (pokusím se…) na ty silné stránky, ale jde to? Jde to, když jsem část svého já onálepkovala symbolem “nedostatečná”? Je to opravdu něco jiného než porovnávání se s ostatními?
Nesedělo mi to. Až jsem narazila na jiný názor. A ejhle. Rezonovalo to. Skvělý návod. Velice jednoduchý. Zní:
KAPITULUJTE.
Prostě to vzdejte. Nesnažte se to nějak rozebírat. Není žádná silná a slabá stránka. Prostě je jen skutečnost. Taková jaká je.
Pro mě to je jako když pozorujeme přírodu. Když prší, je vlhko a jsou louže. Když svítí slunce, je teplo, někdy až horko, to se pak hodně práší. Když sněží, zebou ruce a člověk může uklouznout po ledu. Na podzim padá listí.
Kapitulace. Pozoruji sebe. Není dobrá a špatná stránka.
Prostě když jsem smutná, pláču. Když mám vztek, občas nadávám… vlastně vždycky nadávám. Když mám velký vztek, nadávám i sprostě. Když mám strach, jako první zvažuji útěk. To ale neznamená, že uteču. Potřebuji čas na zklidnění. Nemám ráda, když mi do toho někdo zasahuje a snaží se mi měnit tempo… A tak dál.
Prostě to tak je. Ve stejné situaci já dělám to a druhý zas tamto.
Když u nás slunce vychází, v Austrálii zapadá.
Není něco dobré a něco špatné. To něco prostě jenom je.
