Vše směřuje k jednomu vrcholu. Všechna náboženství i ideologie míří k témuž cíli. Není to moje myšlenka, tu jsem se dočetla v knize “Na cestě do sousední dimenze” od Clemense Cubyho.
Problém je v tom, že každá ta odnož šplhá nahoru z jiné strany hory. Každý správně tuší, kde je vrchol a je (vlastně velmi správně) přesvědčen, že ta jeho cesta k němu vede. Takže logicky cesta druhých se díky našemu zkreslenému pohledu zdá špatná. Něco ve smyslu “Každý, kdo neleze s námi, leze proti nám.” A je někdy až nepochopitelné, že někdo nechápe, že leze úplně blbě…
Možná je to tak i s obyčejným lidským životem. Všichni v podstatě velice intuitivně míříme do jediného místa na vrcholu. Jen ta cesta je jiná. Někdo zvolí adrenalinovou cestu po té nejpříkřejší stěně, vyžadující velké úsilí a nasazení. Jiný stoupá tak nějak pozvolna po vrstevnicích. Někdo začne šplhat hned, jak dorazí ke svahu, jiný si nejdřív horu obejde, aby našel nejschůdnější a bezpečnější trasu.
A která cesta je horší a která lepší? Rizika jsou jen zdánlivě jiná, ale jsou v podstatě stejná. Jeden riskuje to, že nestihne dojít kvůli délce trasy a pozvolnému tempu, a ten druhý to, že se z nepozornosti a vysílení zřítí.
Každá cesta míří do stejného bodu a člověk vždy musí po svých.
Na tomto kopci totiž žádná lanovka hned tak nepojede…
