Páteční odpoledne. Vyrazili jsme na trasu “hlavně rychle nejkratší cestou pryč z města”. A hle. Najednou před námi šnek.
Toto označení používá naše mužské osazení pro automobily výrazně nižšího výkonu než jaké má naše vlastní vozidlo.
Manželovy testosteronové klony na zadních sedadlech začaly skandovat: “Předjeď ho, předjeď ho.” Mému muži se rázem nepatrně změnil tonus kůže a žíly na krku takřka neznatelně navýšily frekvenci pulsů.
Ještě nedávno bych se mračila a vedla polohysterický monolog o toleranci k méně zdatným řidičům, o duševní rovnováze a možná bych nadhodila i vzletnou úvahu o tom, co si tím jako chce dokázat a zda je opravdu nutné se snažit z našich dětí vyrobit sirotky. Jenže…
Byla jsem na úžasné přednášce Vlaďky Bartákové “Jak vychovat kluky a nezbláznit se z toho”, která mi poodkryla roušku historie testosteronového světa.
Nejemotivnějším poznatkem pro mne byla demonstrace účinků tohoto báječného hormonu na mužské jednotky, a to pomocí velmi jednoduché představy.
Zkrátka muži to mají tak, jako když si je představíte na úzkých schodech, kterak stojí v řadě za sebou. Jeden schůdek, jeden chlap. Všichni jsou natočeni jedním směrem, a to dolů – směrem k nejnižšímu stupínku. Stojí a všichni na sebe zvesela a nepřetržitě… močí.
A to si ještě představte tu zvláštnost, že dostřel je u každého z nich neomezený. Podle tohoto speciálního pravidla každý jednotlivec pokropí všechny, ale úplně všechny stojící na jakémkoliv schodu pod ním.
Pod vlivem této vizualizace pak snadno chápete, že čím nižší příčka na pomyslných mužských schodech, tím méně je o co stát. Proto ty věčné pranice o přední pozice, odtud ta touha být první. Ve všem. Proudy oné kapaliny tečou všude a pořád.
Jsem učenlivá. Nabyté teoretické znalosti se snažím uplatnit v praxi. Jemně jsem proto začala svého muže hladit po rameni a klidným hlasem mu položila spíše řečnickou otázku: “Tatínku, dneska ale nebudeme lovit mamuty, viď?”
Tonus jeho krku povolil. S předstíranou ležérností odvětil: “No jasně, že neee!”
V podtextu nutno číst: “No jak by tě mohlo vůbec napadnout myslet si takovou blbost, jsem už velkej, já přece nezávodím, já už MÁM nadhled!”
Poplácala jsem ho vděčně po rameni a stáhla ruku zpět do svého klína. Pár vteřin ticha. Pak se na mě otočil a se šibalským úsměvem povídá: “Já bych ho ale předjel!”
“To víš, že jo,” vrátila jsem ruku zpět na jeho rameno. “Určitě jo. Jsem o tom přesvědčená! Já to dokonce vidím úplně v barvách,” opětovala jsem mu úsměv. Znovu se usmál, zhluboka se nadechl a tak nějak zasněně upřel svůj pohled na silnici před sebou…
Ano, možná tušíte správně, nakonec jsme šneka stejně předjeli. Jako je to naprosto jasné – OPRAVDU bezpečné a důstojné místo na schodech je jedině to první. To dá přece rozum!
