Že by záměr?

Kufry jsme odložili na pás, našli si svá místa a s úlevným odfrknutím se zhroutili do připravených křesel. A jedeme! Manžel na oko vyčítavě poznamenal: “Doufám, žes mi zas nezapomněla přibalit tepláky… jako tenkrát?!”

Všichni jsme se při té vzpomínce rozesmáli. “No a taky jsi to přežil, no!” poznamenala jsem. “Jo,” doplnil: “A na večeře jsem musel chodit v kalhotech od pyžama!”

“Však byly pěkný, nový, nikdo nic nepoznal,” chlácholila jsem ho: “Nikdo nepoznal, že to je pyžamo. Kdyby měly dole manžetky, bylo by to horší”.

“A stejně jsi pořád seděl za stolem a pro saláty jsem ti musela chodit já,” upřesnila dcera.

Cesta nám díky vzpomínkám na zimu rychle utekla. Tak jsme tu. Hurá na první večeři. Kručení břich už se rozléhá po okolí. Šustění látek, oblékáme se.

“Kde mám kalhoty?” zaburácel.

Hrobové ticho.

“No, víš,” pípla jsem po chvíli předstíraného hledání nesměle: “vypadá to, že jsem je nějak.. jako vůbec to nechápu…prostě tak trochu…zapomněla zabalit…?”

Pohlédl na mě vražedným pohledem. Zběsile začal sám prohledávat všechny kufry, kapsy, nahlédl i do mého pouzdra na brýle. Opět mě zazdil pohledem. Jeho oči řvaly na celou místnost: “To si jako už ze mě děláš srandu, ne?”

“Jako chápej, jsem teď měla fakt náročný období, teď ty děti tam, kočky furt lezly do kufrů, pes… prostě já jsem se to jako snažila kontrolovat… fakt… ještě jsem je tam dávala na přežehlení… víš, jak jsem je ještě prala…no a …”

Jeho pohled na mě stále držel a propichoval mě stále stejnou nevyřčenou větou.

“Tak třeba by sis mohl vzít… kraťasy? Ty černý? Jsou takový… svátečnější? Nejsou zas tak moc kratší… vždyť jsou až… až… skoro ke kolenům.”

“Dlouhé kalhoty,” zasípal.

“No já vím, že si vždycky říkáme, že na večeři choděj v kraťasech jen ti největší burani a ignoranti, že to je neúcta k personálu, že se snad jednou za rok můžou přemoct… že… Ale tak…”

“Dlouhé kalhoty,” zasípal podruhé. 

“A nemůžeš si zase vzít pyžamo?” snažila se zachránit situaci dcera.

Lehce zavyl.

“To asi nepůjde, zlatíčko, to jsou taky kraťasy, víš? No možná ty plavky jsou delší, ale zas tam má nakresleného toho surfaře. To by asi taky… ne… nebo… co?”

Znovu táhle zavyl.

“Tak víš co, projdeme se. Dojdeme na recepci. Můžeme se kouknout do toho pidi obchůdku. Třeba tam mají kalhoty. Třeba se to někomu už někdy stalo.”

Nikdo z nás této báchorce nevěřil. Hotelový obchůdek jeden krát jeden metr nabízel pár suvenýrů a nějaké plavky, kdyby někomu v zápalu boje ve vlnách praskly. Ale všichni jsme se rádi dali do pohybu. Hlavní je činnost, jakkoliv je nesmyslná.

Mlčky jsme vešli dovnitř. Začala jsem vysvětlovat, že sháníme dlouhé, ale opravdu dlouhé kalhoty. Prodavačka se tvářila nechápavě. “Dlouhé oblečení tady dolů,” naznačovala jsem pohybem rukou od pasu ke kotníkům.

“Áááá,” rozzářila se a otočila se. Zašátrala v regálu a vítězně před námi rozbalila dlouhou plážovou tuniku. Průhlednou. Růžovou.

Za mnou se ozvalo další zavytí.

“Děkuji, jste velice laskavá. To má ale být pro něj, ukázala jsem za sebe.

“Tak? Aha. Pro něj tunika nemít.”

“No to se mi docela i ulevilo,” poznámkoval ryze česky můj muž. “No jestli chceš, půjčím ti svoje šaty, mám dvoje,” glosovala jsem já.

“Tati, co kdyby sis půjčil montérky támhle od toho údržbáře? Jsou dlouhý a hezky zelený!” navrhli chlapci.

“To je zajímavý nápad, kalhoty jsou to dlouhé,” snažila jsem se vtěsnat slova do mužova významného funění: “ale asi to stylově… nebude zrovna úplně… přesně… to… vhodné… Půjdeme se zeptat na recepci.”

“Chceš mi snad půjčit kalhoty od recepčního?!” vypoulil na mě hrozivě oči s popraskanými žilkami.

“Ne… zjistím… další možnosti. Já jsem udělala chybu, já ji napravím.”

Recepční nám vysvětlil, že dnes už se těžko někam dostaneme, ale může nám objednat taxi na zítra. Hlavní město je jen pár hodin jízdy a tam určitě budou nějaké mít. Do hlavy se mi nevím proč vecpal obraz rakouského jódlujícího tanečníka v typických kožených kalhotách ke kroji (i padací most a kšandy měly), který na mě rozjařeně mává koženým kloboučkem.

Ten obraz se rozplynul s dalším zavytím: “Blbost!” Ještě zřetelněji vyartikuloval: “Totální kravina!”

Že by ho taky viděl? Fakt je možné propojit myšlenky? A nejen to, jako i si předávat myšlenkové obrazy? Tak to je hustý! 

Se zvýšeným zájmem jsem číhala na další jeho slova. “Přece nepojedeme přes půl ostrova pro kalhoty! Tady, kde… to… tady… pche,” lehce hystericky se rozesmál.

Aha, tak evidentně viděl zcela jiný obraz, posmutněla jsem nad zkaženým vědeckým výzkumem.

Táhli jsme se pomalu na pokoj. Začali jsme se smiřovat s tím, že někdy je prostě lepší nechat věci plynout. “Než bojovat a vzpírat se, je často lepší tu danou skutečnost prostě přijmout,” proletělo mi hlavou. Povzdychla jsem si a strčila odevzdaně ruce do kapes.

Najednou cink. Blesklo mi v hlavě a začala jsem divoce trhat hlavou a škubat rukama v kapsách a řvát: “Kalhoty, kalhoty!”

V jeho očích jsem viděla soucit a větu ‘Asi toho v poslední době na ní, na chudinku,  bylo fakt hodně.’

“Podívej se přece, JÁ mám dlouhý kalhoty!” plácala jsem se rozjařeně do stehen: “Ty jsou neutrální, rovný. Vezmeš si moje kalhoty.” Děti radostně tleskaly ručkama. Se stínem pochybností na mě koukal, ale víceméně bez protestů se nechal odtáhnout na pokoj. Vyzkoušel si je a když jsme dali košili navrch, na jeho obličeji se po dlouhé době objevil náznak úsměvu.

“Vidíš, jaké máš štěstí! A jak bylo dobře, že jsem si je koupila. Představ si, že bych si vzala ty nabírané s mašlí jako vždycky!”