Křehký moment

“Maminko, já ti musím něco říct.”

“Poslouchám.”

“Když já se strašně bojím ti to říct.”

“Aha. No… to se klidně boj. Ale můžeš překonat ten strach a říct mi to.”

“Když ty se budeš zlobit…”

“Tak to je celkem můj problém, ne? Ale chápu, že se bojíš. Je to na tobě.”

“Maminko, já jsem blbej.”

“To jsi mi potřeboval říct?”

“Udělal jsem něco hrozně špatnýho. Jsem blbej.”

“A víš co, to si trochu odporuje, ne? Když jsi přišel na to, že jsi udělal chybu, tak jsi spíš chytrej, ne? Blbej by na to asi nepřišel, nemyslíš? Co se stalo?”

“Já jsem udělal něco hroznýho. Jak jsme byli s bráchou venku na koloběžkách. Já se vůbec nerozhlídl, já jsem tam vjel… a to auto…ono se tam tak rychle objevilo. Nebylo tam a najednou tam bylo. Zabrzdilo, ale tak to skřípalo… bylo tak blízko. Asi deset metrů.”

Polilo mě horko a vzápětí mi po celém těle začal tryskat studený pot a srdce pumpovalo o sto šest. Ne ani tak nad tou představou co se mohlo stát a nestalo. Ale především nad křehkostí toho okamžiku. Tepalo mi ve spáncích. Tady jde o hodně, nesmím to pokazit! Nesmím to pokazit!

Důvěra je přeci tak křehká.

“A co ten řidič?”

“No tak koukal… a pak odjel.”

“Asi ho to taky vyděsilo, co myslíš?”

“Asi jo.”

“Panečku, to je teda věc! Jak ses cítil ty?”

“Já jsem měl strašnej strach, maminko! Já jsem to pak rychle přeběhl a pak jsem tam brečel. Hodně jsem brečel.”

“To chápu, mě taky to tvoje vyprávění docela vystrašilo a taky se mi chce skoro brečet. Šáhni, jak mi buší srdce. A kde jsi to cítil ty?”

“Tady,” ukázal si na srdíčko, “a taky tady,” zabloudil chvějící se rukou na bříško.

“Byl to velký strach?”

“Hrozně velký. Nejdřív jsem se bál toho auta a pak jsem se bál, že se budeš zlobit.”

“Víš, já ti moc děkuju, že jsi mi to řekl. Moc si toho cením, opravdu moc a děkuju ti za tu důvěru. Chápu, že ses bál. Nemáš rád, když se zlobím. To chtělo odvahu mi to říct. A proč ses nakonec rozhodl, že mi to řekneš?”

“Protože maminko, já bych ten pocit v sobě pořád měl. A mě by nebylo dobře.”

“Teď už ho v sobě nemáš?”

“Ne, už mi je dobře.”

“Tak to je fajn.”

“Tobě můžu říct všechno.”

“To víš, že můžeš. Od toho tady na světě přeci maminky taky jsou, víš? A co s tím budeš dělat dál?”

“Já už nikdy nebudu jezdit na koloběžce.”

“No to možná není až tak nutný, co myslíš?”

“Já už teď vím, maminko, že se musím hodně rozhlídnout. Několikrát. Jak jsi mi to pořád říkala. Já už to tak budu dělat. Teď už vím, že to musím tak dělat.”

“Tak to je dobře. Jsem moc ráda, že to dobře dopadlo. Teď už si určitě budeš dávat pozor.”

“Tak to teda budu! Tohle už nechci zažít. A na koloběžce už jezdit nebudu.”

“Uvidíš, jak budeš chtít. A víš co? Můžeme zítra jet spolu. Projedeme tu cestu celou znovu a ty mi ukážeš, jak to  teď budeš dělat líp, jo?”

“Tak jo.”