Jednou jsem se dostala do malé africké vesničky. Pár domků uprostřed pustiny. Ticho, prázdno. Zdálo se, že už tam nikdo nežije. Jen pár indícií, že tady život kdysi byl.
Zastavili jsme na jakémsi prostranství, které bychom s větší nadsázkou mohli označit za náměstí. Spíš takový rynek to byl, to lépe sedí. Stačilo zabrzdit a jako kouzlem se začaly nořit různé postavy ze dveří, oken a snad i ze země.
Najednou tam bylo živo a veselo, začalo se hrát a tancovat. V Africe se pro oslavu vždycky důvod najde. Zpívalo se, bubnovalo na lahve od coca-coly, na africké bubny nebo se jen tak tleskalo dlaněmi o stehna. Ta touha po životě se úplně zhmotnila.
Najednou se na konci ulice objevila shrbená postava. Drobná žena celá v černém s šátkem na hlavě se pomalu blížila. Nebyla jsem sama, kdo si jí všiml. Všechny zvuky na vteřinu utichly a ze všech stran se ozýval vzrušený šepot. Pak ta radost vytryskla znovu ze všech nástrojů a hrdel a byla mnohem intenzivnější.
Přišla Phillipa. Stařenka, které je přes devadesát let. A za ta léta v sobě nastřádala tolik moudrosti a zkušeností, že se před nimi všichni téměř znatelně ukláněli.
Phillipa, která i přes žhavé slunce byla zahalena v mnohé vrstvy látek, prošla až do samého středu. Chvíli stála, poslouchala… a pak se roztančila. Dav zabouřil ještě jednou a hudba se ještě o trochu víc rozskotačila.
Ta radost a životnost byla skoro šílená.
Jedna paní mi vysvětlila, že Phillipa od malička velmi miluje turisty. Zbožňuje je a taky zbožňuje tanec. Nikdy nevynechala žádnou příležitost se s bílými turisty pozdravit a zatančit si s nimi. Nikdy, až na posledních několik měsíců.
Před více než půl rokem ve vesnici zemřela mladá dívka. Ztráta to byla pro všechny veliká. Celá vesnice se považuje za jednu velkou rodinu. Phillipa velmi truchlila. A přestala tančit. Přestala i vycházet ze svého domu.
Toho dne, kdy jsme přijeli, vyšla poprvé. Vyšla a tančila. To znamenalo, že ukončila smutek. Nyní se celá vesnice může radovat o to víc.
A taky radovala. Turisti, neturisti, tancoval snad i písek na zemi. Život zvítězil.
Jak je ta naše Evropa taková … instantní. Zalej, zatřepej a hotovo.
Soucítíme – v práci dostaneš jeden den volna, byl-li to někdo z rodiny. Nezvládáš? Vezmi si pilulku a funguj. Vždyť to bylo před týdnem….
