Pospíchala jsem domů. Měli mi dovézt balíček. Šílené rozmezí pár hodin, ve kterých rozhodně nikdo není doma.
S tím “naším” chlapíkem je rozumná řeč. Nikdy jsme se neviděli, ale známe se po hlase. Zavoláme si a domluvíme se, že může zaplacený balíček hodit za branku.
V našem důvěrném vztahu jsme pokročili. Necháváme mu peníze schované v naší tajné skrýši, psa zavíráme na zahradě a on nám naše balíčky strká tu pod lavičku, tu pod keř.
Jenže tentokrát jsem mu zapomněla zavolat. Popravdě jsem nějaký balíček úplně vytěsnila ze své hlavy. Mám v ní teď toho tolik, že neuhlídám mnohem podstatnější věci.
Třeba to, že jsem kurzovné za jeden kroužek pro jedno dítě zaplatila třikrát. Zrovna dnes mi volala ta milá paní. Že jestli to není druh sponzoringu nebo jestli nebudou chodit i další naše děti, že by mi to rádi vrátili a hlavně ať už jim nic neposílám….
Na telefonu žádná zpráva. No nic, co se dá dělat. On taky nezavolal, to tak někdy holt je. Třeba ani dneska nejel.
Pomalu sunu klíč do zámku u dveří, když mi sklouzne pohled za sloup. Ležel tam, pěkně připravený. Můj balíček.
To je to krásné na lidech, když si můžeme vzájemně důvěřovat. Když něco funguje jen tak…
