Poslouchat cizí hovory se nesmí! Teda alespoň ne úmyslně. Ale tak trochu omylem… to by šlo, ne? Když ono se to tak krásně poslouchalo! Až jsem málem vyskočila a stiskla ramena toho pána se slovy: “To jste řekl vážně moc hezky!”
Maminka mě vychovala s důsledností sobě vlastní, takže jsem tiše špehovala, pár hodin se lehce rděla, nicméně zkaženost velkoměsta mnou prosákla a já si dovolím nejen poslouchat, ale dokonce i opisovat :-)
“To jsme jeli takhle vlakem, měl jsem s sebou všechny tři dcery. A ta jedna najednou přede všema povídá ‘Mě máš tatínku nejraději, viď? Říkals mi to.’ Načež se okamžitě ozvala druhá a pak i třetí a obě řekly totéž: ‘No ale mě si říkal taky, že mě máš nejradši.’ A chtěly vědět, jak to teda je a koho mám nejradši.
Tak jsem jim řekl, že to je jako se zubama. Prostě je mám rád všechny. Že prostě nemůžu říct, že nějakej zub mám radši, že jeden zub je můj oblíbenec, ale jinej nesnáším. A každej mám prostě rád fakt hodně, protože je všechny potřebuju a se všema je mi dobře.
Jen občas se víc věnuju tomu zubu, co mě zrovna trochu bolí. Protože je třeba nemocnej, má kaz, a tak i mě to víc bolí a pořád na něj myslím. A když ho uzdravím, tak i mě nic nebolí. A zas vnímám všechny zuby stejně. Ale i mezitím jsem moc rád za všechny ty ostatní.”
Jeee, to je prima povídací taťka, co?
