Vyndávám telefon z kapsy. Kouknu na displej. Vidím na něm fotografii svého omrzlého muže. “Vyblejskla” jsem si ho tenkrát na horách, byla zima, nepříjemná jako dnešní podzimní fujavice. Asi volá, kdy má vyzvednout syna. Zmrzlou rukou si přikládám telefon k uchu:
J: “Haló, haló?” žertovně zahajuji obvyklým úvodníkem.
O: “Dobrý den,” ozval se z druhé strany strohý, mladistvý ženský hlas: “Co potřebujete?”
Černo před očima. Hukot v uších. Nezmohla jsem se na slovo.
O: “Tak co potřebujete?” přiostřila.
Co jako potřebuju? No tak to ti povím, děvenko! Já totiž zcela přesně vím, co potřebuju! Já potřebuju, abys okamžitě položila ten telefon a mazala někam do pryč. To potřebuju!
J: “Ehm. Já nic nepotřebuju.”
Proč mi jako volá, ženská drzá? Z jeho telefonu?
J: “Spíš mi řekněte, co ode mě chcete Vy?”
A nebo to on ví? No to snad ne, to by teda fakt… bylo moc! Jako.. no to snad ne!
O: “Já čekám na to, až mi řeknete, co potřebujete.”
Ještě se tváří, že jsem blbá snad já! Jako brát si jeho telefon? A volat manželce? To je teda povaha!
J: “No to mi řekněte už konečně Vy, co potřebujete! Proč mi jako voláte?!”
Teď určitě řekne, že to je omyl!
O: “Já Vám nevolám.”
No jasně! Asi Svatej Petr, že jo? Hrabala se mu v telefonu a ejhle, ono nám to najednou volá, že?!
J: “A můžete mi laskavě říct, kdo jste?!”
To jsem teda zvědavá, co z ní vypadne!
O: “Já jsem Nováková a pracuji v recepci společnosti Velkáfabrika!”
Taková drzost, to snad není pravda! To je jako co?! Ona si to říká, jako když se nechumelí!
J: “Tak poslyšte, …!”
Ježíšmarjá… dyk to je od něj z práce… co když… šmankote… Co když… co když se mu něco stalo. A teď mi volají, aby …
J: “…stalo se něco?”
To je jasný, je někde v nemocnici a volají na poslední číslo….
O: “Já nevím, co by se jako mělo stát,” odpověděla arogantně.
Ta je nelidská…
J: “A proč se mnou mluvíte? Tak asi máte nějaký důvod, proč mi voláte, ne?”
O: “Já Vám nevolám.”
J: “Co prosím?! A proč se mnou teda mluvíte?”
O: “Protože mě tady na stole zazvonil telefon a já jsem ho zvedla!”
J: “Jak jako zvedla?”
O: “Jako rukou! Prostě zvonil, tak jsem ho zvedla.”
Hergot a proč tam teda byl jeho obrázek?
J: “Vy mi nevoláte?”
O: “Ne, nevolám.”
Já se teda podívám… no fakt tam je. Celá zakuklená hlava manžela! Leda že by…
J: “To jako volám já?”
O: “Ano, voláte Vy a já se Vás ptám, co potřebujete!!”
J: “Já nic nepotřebuju. Já myslela, že voláte Vy. Teda manžel, ale pak jste volala Vy. Ale Vy teda nevoláte….a já Vám taky nevolám. To, to teda asi bude omyl… Papapardon,” rychle jsem to típla.
Chytrý telefon zkrátka vyžaduje chytrého uživatele…. Těším se, až technologie zase poskočí a dokážou detekovat přirozený odstín mých vlasů. Mohly by alespoň odesílat varovnou SMS, že hrozí riziko spamu. Prozatím si jdu poslechnout Čtyři dohody a dneska se zaměřím na tu o domněnkách…
Si říkám, jak položila ten telefon, že řekla ostatním na recepci: “Holkyyyy! Ten šéfík má za ženu teda úplnou tupku…”
PS: No co, no, taková malá DOMNĚNČIČKA na závěr… Vy žádné nemáte? :-)
