Náplast

Rozkvetl nám. Poprvé v životě, poprvé po 15 letech, kdy se trpělivě staráme o všechny vánoční kaktusy, které dostaneme. Po 15 letech, kdy už si je sami nekupujeme, protože nám nikdy víc než ten první rok znovu nekvetly.

Po 15 letech, kdy mi známí vysvětlují, jak je to snadné, po 15 letech, kdy to já vysvětluju těm kaktusům a po 15 letech, kdy to ani já, ani ty naše kaktusy nejsme s to pochopit.

Letos ale poprvé vykvetly. Dokonce dva. Mají krásná a tak něžná sněhobílá poupata. Objevili jsme je na první den adventu.

Možná jsou důkazem toho, že naděje vždycky je, jen to člověk nesmí vzdát a zkoušet to znovu a znovu.

Možná přinášejí poselství, že dokážeme víc, než si myslíme.

Možná jsou náplastí na těžký rok plný velkých ztrát a mnohých proher a chtějí ukázat, že vždycky je něco, co se povede, přestože se zdá, že rozpočet má dáti – dal je tak nevyvážený.

A dost možná ukazují jen to, že takovéto rozpočty jsou nesmysl. Možná prostě život v každém okamžiku bere i dává tak, jak to zrovna přijde. Někdy víc, někdy míň. Jen je možná naše hloupost tak často poměřovat obě stránky téhož meziúčtu.

Kdo ví.

Možná jsou jen tichou připomínkou zázraku zrození…