To je zajímavé, jak je v životě stále něco poprvé.
První úsměv, první krůčky, první zub. První zklamání, první zoufale probdělá noc.
Mám tu další poprvé. Můj první mamograf.
Stojím před tím lisem ženství a cítím, jak mě to drtí. Pomalu a nekompromisně. Spolu s tkání i mé myšlenky pozvolna přecházejí z formátu 3D na formát 2D.
Přemýšlím, jestli jsou některé změny vratné. Jak moc jsem schopna se po všech stránkách vrátit do předchozího stavu.
Vzpomínám. Třeba na to, jak jsem kdysi skládala origami. Možná se to po letech bude zase hodit, až ten výlisek budu zpátky skládat do tvaru podprsenky.
Laborantka v optimisticky růžovém tričku zachytila můj výraz: “Nic moc, co?”
“No, po pravdě – už mám za sebou příjemnější zážitky.”
“Jo, jo, chápu,” odvětila, “já včera byla na kolonoskopii….”
……………………………………………………………………………………………………………
Ach jo, proč sakra ještě někdo nesestrojil nějaký tátograf?!
