Jednou, asi tak tři týdny před Štědrým dnem manžel přišel domů a zaujal pozici Bivoje, který zrovna odhodil stopadesátikilového kance.
“Letos budeš koukat, maminko!”
“Ale, ale! Na copak?!”
“Letos jsem se překonal! To budeš koukat, co jsem ti vymyslel za dárek!”
“Začínám se trochu bát…”
“Pche! Budeš uchvácena! Žádný komerční materialismus, ale umění, maminko, umění!!”
“No panečku!”
“Jo, jo,” odcházel a jeho imaginární mužné svalstvo se dřelo z obou stran o reálná futra dveří, zádový pletenec se při každém kroku laškovně, ale nesmlouvavě zavlnil. S neochvějnou převahou lehce zdvihl pravou paži a prsty ke mě ve vzduchu posunul s neskrývanou pýchou vyslovená slova: “Letos to budou umělecké vánoce, maminko!”
—-
Za pár týdnů mi hlásí: “Dneska přivezou balík, jen ho přeber, víc to nestuduj. Bude to docela velký.”
Rozkaz zněl jasně, balík byl nejen větší, ale i docela těžký. Nebyla bych ale žena, abych alespoň pohmatem nezkusila, co v něm je. Moje prsty klouzaly po nějakých kuličkách. Aha! Tak to bude nějaká váza! Nebo soška! Co jiného by balili do kuliček. Tak to jsem zvědavá!
Více balík nikdo neřešil, nebyl čas.
—-
Na Štědrý den dopoledne:
“Maminko!” ozval se tenkým hláskem Bivoj transformovaný do služebníka Jaromíra: “Můžeš sem nahoru? Na chvilinku? Na něco se podívat?”
Vyběhla jsem s rukama od salátu do patra, překročila jsem připravenou roli papíru s vánočním motivem a izolepu: “Co je?”
“No, víš, jak jsem ti povídal o tom dárku pro tebe…”
“O tom uměleckým?”
“No, o tom uměleckým.”
“Se to rozbilo?”
“To ani ne… jen nějak přišlo něco jinýho, podívej…”
Odhrnula jsem papír: “Aha.”
Mužíček se na mě díval stejně schlíplým pohledem, jako měl pejsek na obalu pytle s krmením pro střední plemena psů – vitální seniory.
“Hm,” reagovala jsem: “a mističku k tomu nedostanu?”
I vám přeju mnoho nečekané radosti před, nad, pod i vedle vánočního stromku!
