Kolikrát to slyším… Je to zvláštní jev.
Slova i věty mají více významů a mnozí řečníci to ani netuší. Horší je, že to netuší ani posluchači a vnímají také na obou rovinách. I když si to nemyslí. Je to takové paralelní vnímání.
Slova jsou opravdu zaklínadla.
Zajímalo by mě, jak to vlastně vzniklo. Že význam sdělení se změní pod tíhou doplněné intonace a gest. Možná je za vším zase jen strach.
A možná i dar řeči je technologie, kterou stále ještě plně neovládáme (vlastně ani nechápeme) a která prozatím ovládá nás….
Člověk si toho samozřejmě snáz všimne u druhých. Jak jinak. U sebe je člověk pohlcen sám sebou a danou situací. Když se topíte, taky se nedokážete pochválit, že vám to topení jde poměrně dobře a že v rámci možností to zvládáte výborně.
Shodou náhod jsem shlédla jedno video, kde se jedna paní snažila zaujmout svoje potencionální sledovatele předcvičováním na hudbu. Doma v obýváku. Opravdu bylo vidět, že jí na tom záleží a snaží se. Do natáčení se jí tam přimotala dcera. Dle odhadu na pokraji pubertální propasti.
Cvičitelka se snažila udržet dekórum, i když výrostek už jen svým typickým pubertálně nadurděným výrazem jí to video prostě kazil. S širokým úsměvem hopsala dál. Její dcera přišla blíž a do kamery se pochlubila, že má nové taneční boty. Cvičitelka jen rozšířila svůj úsměv (zdálo se, že s lehkou křečí v koutku). Dcera lehce mimo hudbu proskákala napříč obrazem . Znovu se vrátila těsně před kameru a znovu se pochlubila novou obuví. A odhopsala trochu dál, kolem své matky. Ta se na ní podívala a šeptem k ním prohodila (slyšet to bohužel bylo): “Tohle ale nikoho nezajímá. Kdybys radši s tím něco předvedla.” Její oči prozrazovaly, že jí to fakt štve.
Píchlo mě u srdce. Reakce dcery byla pochopitelná – ještě pár vteřin předstírala uvolněné hopsání a pak tiše vymizela z obrazu. Do konce příspěvku se už nevrátila.
Co se vlastně stalo? Chápu maminku, chtěla to mít po svém, dceřin vpád jí to narušil. Opravdu se to snažila ustát a být tolerantní, aspoň pro diváka. Chápu i dceru, chtěla jen trochu té pozornosti. Možná jen najednou potřebovala vědět, že má aspoň stejnou hodnotu, jako ty neviditelné tváře za kamerou. Jen zvolila špatné místo a čas. No a pak už to jen z hrdosti musela uhrát do konce.
Stačilo málo. Zvolit absolutní nadhled: “Jooo, bezva, skvěle si tu cvičíme a moje dcera má nové boty! Má z nich radost a já mám radost z téhle písničky! Jdeme na to!” Tak předvést takovou reakci v emoci a při skákání, to je opravdu kumšt. To chápu.
Stačilo ale aspoň vystřihnout ta prokletá slovíčka nikdy, nikoho… Jen: “Teď se to nehodí, teď diváky možná víc zajímá to cvičení. Můžeš se k nám v těch nových botách přidat.”
Dvě velmi podobné věty: “Tohle ale nikoho nezajímá. Kdybys s tím radši něco předvedla.” a “Teď se to nehodí, teď diváky možná víc zajímá to cvičení. Můžeš se k nám v těch nových botách přidat.”
Dva velmi odlišné pocity: “Jsem k ničemu, nic nezvládnu, všechno zkazím.” a “Mamka teď má něco důležitého, já jen musím chvilku počkat.”
Doživotní ortel versus vůně okamžiku.
Kdybychom tak dokázali říkat to, co bychom v daný okamžik chtěli a potřebovali říct… Místo toho do sebe navzájem zabodáváme a necháme zabodávat jehličky ze zobecnělých tvrzení. Hezky jednu po druhé, od prvních okamžiků, nevědomky den co den.
Až se z nás v dospělosti stanou zasmušilí ježečci, kteří se před světem raději schoulí do pichlavé kuličky…
