Tak jsem se zase dozvěděla o jedné z efektivních managerských metod, jak se poprat s nějakým problémem. Jmenuje se “porcování obra”. Líbila se mi na ní nejvíc ta představa porcování a pojídání obra.
Jak je mým zvykem, začala jsem číhat na nějakou příležitost v běžném běhu života, kde bych ji mohla vyzkoušet. Ta šance přišla záhy, v podobě domácího úkolu pro 2. třídu. Obor matematika – dost velký obr pro mnohé z nás.
Nadšeně jsem se chopila výkladu: “Podívej, tenhle příklad, to je takový velký obr. Zdá se, že ho nemůžeš přeprat. Ale když toho obra naporcujeme, tak ho po kouskách celého sníme.”
Synek na mě koukal trochu překvapeně, proč do toho montuju svačinu, ale nechal se mým entuziasmem oblbnout. Pustili jsme se do porcování. Obrovská čísla jsme rozložili na menší (jednotky a desítky, je-li v publiku odborník) a pěkně jsme je pojedli.
Tentýž večer jsem se při čištění zubů shlížela s jistými velmi vtíravými a specifickými pocity v zrcadle. A najednou mi to došlo! Porcování obra!
A hned to vše vypadalo pozitivněji.
Mým, už takovým hodně vzdáleným snem byl pekáč buchet v krajině břišní. Místo rýsování malých bochánků se tam poslední léta od jistého nezmiňovaného věkového výročí rýsuje zcela něco odlišného.
Najednou jsem to však viděla v úplně jiném světle.
To není žádné osobní selhání, žádná krize středního věku. To je jen porcování obra! Však mi to maminka říkávala, že na pořádné buchty musí těsto pořádně nakynout!
Takže zaděláno mám a kyne mi to pěkně. Joj, ty jednou budou!
PS: A taky říkávala, že těstíčko musí být pěkně v teple a nesmí se s ním hýbat. Tož si natáhnu svetřík a hupky dupky pod peřinku!
