Tak přišel. Bod zlomu. Kdyby toho člověk nebyl součástí, bylo by velmi vzrušující to pozorovat. Jak se pomalu zvedají oblaka, vše začne vířit, otáčky se zvyšují, až přijde den D – bod zlomu. Najednou vše dosáhne svého vrcholu, exploduje to, vygraduje.
A to je krásné znamení. Protože pak, pak už člověk ví, že dosáhl vrcholu pomyslné Gaussovy křivky a ví, že zákony matematiky jsou v tomto ohledu tak jasně definované. Jede se jen dolů! Vše se začne zklidňovat a ustalovat. Katarze se tiší. Člověk ví, že ještě je na té křivce hodně vysoko, ale už má ten správný směr. Že už to bude lepší. Gaussovka má jen jeden vrchol, už to nemůže vystoupat.
I moje emoční gaussovka stoupala a stoupala a já s lehkým chvěním očekávala dosažení maximální hodnoty. Vrchol dobyt. Stačilo pár mailů, pár nezdarů, trocha toho ponocování a šup!
Hygiena je v současné době velmi důležitá a člověk má začít u sebe. Začala jsem očistou očních kanálků. Pláč byl tak intenzivní, že jsem si při tom řádně pročistila i dutiny nosní. Děti si nemohly nepovšimnout. Ale ať to vidí, očista je důležitá. Nejstarší projevila empatii. Chtěla mi dopřát krásné ráno.
Sním o něm od té doby, co se moje robátka ocitla na světě. Vstát do opojného ticha a sejít dolů ke stolu. V tichu si vypít šálek něčeho teplého a posnídat a pomalinku, hned, co si v tichu porozjímám, se pozvolna pustit do práce.
Probudil mě smrad připáleného těsta. Nasála jsem tu vůni a začala si velmi intenzivně odříkávat svou mantru: Sleduj záměr, hodnoť srdcem! Vypni mozek, sleduj záměr! To dáš, to dáš!
Cestou po schodech jsem trénovala radostně překvapený výraz a šťastné jiskření v očích. Veškerý trénink padl v niveč hned po otevření dveří do kuchyně. Pomohla k tomu i mnohem větší intenzita smradu. “To přece dáš, ne?” třepotalo se ve mě. Brýle jsem protentokrát ani nehledala. Dojem byl silný i bez nich.
Pomalu jsem skenovala okolní prostor. V hlavě se mi rozjel časovač: úklid linky 30 minut, oprava 45 minut. Pohled do dřezu – dalších 15 minut. Zprovoznění mixéru 35 minut… Mixér?! Mixér! Zkrátila jsem screening a upřela pohled na stůl. Snídaně. Miska čehosi důkladně umixovaného, jakýsi nápoj ve sklenici, připálené cosi na talířku.
S mrazením v zádech jsem se otočila zpět k lince. Mixér! Smál se na mě ze dřezu, zmetek! Co to tam… pytlík od zmrazeného lesního ovoce. Tak proto ten škodolibý úšklebek – mixére, zpečetil sis to, půjdeš na samotku. Tak na dva roky. Mrazení v zádech zesílilo.
Maliny na lince, černý rybíz na stěně, rybíz na zácloně. Chtělo se mi čistit oční kanálky, velmi intenzivně. Sbírala jsem odvahu podívat se do trouby. Zjistila jsem, že jsem srab. Nepodívala jsem se.
“Mami, už se půjdem učit?” Chtělo se mi začít se hystericky smát. Vypila jsem vodu s příchutí lesního ovoce ze sklenice s novým plastickým vzorem. Najednou jsem byla v rozpacích – brečet nebo popustit smích šílence?
Poděkovala jsem za snídani a snažila se, aby to znělo upřímně. Mám nebo nemám mlčet? Nešlo to. SLEDUJ ZÁMĚR! zaznělo mi naštěstí v hlavě. “Chtěla jsi mi udělat radost, viď? Moc si toho cením, jen bych ještě ocenila, kdybys tady a tady a tady…víš, ty drobné…flíčky.. se pokusila odstranit před zaschnutím… ono to pak jde líp.” Moje časomíra přičetla dalších 25 minut v procesu revitalizace.
“A broučku, dala sis na ten mixér víčko?” zeptala jsem se opatrně, sledujíc trajektorii stříkanců. “Aha, tak dala. I to malé v prostředku? Ono tam je ještě jedno, takové malé, průhledné, člověk si ho skoro nevšimne…?” Tak prý dala. “A…”
“Jéé, maminko, koukni na strop!” ozval se Nejmladší. Strop? Strop???!!! “To vypadá jako srdíčko, viď?” “Srdíčko… ano, jako velmi rudé srdíčko…” hlesla jsem. “Já… já to nějak nechápu. Jak se to mohlo dostat na strop, když tam bylo víčko? Jak?” pronesla jsem při započatém čištění očních kanálků.
“No… já v tom mixéru zapomněla vidličku.” Jako kapr jsem opakovala slovo vidlička. Kruci, vysoukej ze sebe něco pozitivního! To dáš! Dýchej! To dáš! Čas se neskutečně vlekl.
“Tobě se nic nestalo? Ne? Uff! To mohl být pěkný průšvih!” Nejstarší se rozbrečela. Čas se naštěstí zase dostal do běžného tempa. “Broučku, já vím, že to byl dobrý záměr. Chtělas mi udělat radost, byla to dobrá myšlenka. Jen se… pár… drob…ností… tak… trochu… nepovedlo.” Rozbrečela se a utekla.
Šla jsem za ní. “To se stane, pojď, dáme to spolu do kupy. Zkus mě teď poslouchat. Jde o to, abychom teď zjistili, co se dá příště udělat líp. Mě se taky leccos nepovedlo. Pojď, ukážu ti to.” Vrátily jsme se do kuchyně. “Vidíš tu ohořelou linku, tady zespoda? To mi jednou blafl olej v pánvi. A tady ta zkrabatěná záclona? To mi blafla aromalampička. Já už teď třeba vím, že na hořící olej se neleje voda. Tak si teď řekneme, co už ne, jo?”
“Ale já jsem se to snažila uklidit!” Mé horší já se ironicky rozesmálo, až škytalo a přinutilo mě se podívat na včera bílou utěrku. Utloukla jsem ho svou záměrovou mantrou . “Já vím, že ses snažila. Jen je fajn tu houbu průběžně tak trochu… hodně… často… vymývat a až potom použít utěrku. Tak to teď uděláme znovu.”
Provedly jsme sanaci. Pak jsme se pokusily drhnout strop. Barva to nevydržela. Moje prozíravost nebyla kdysi až tak velká – omývací barvu jsme použili pouze na svislé plochy. “Tak víš co? Aspoň máme větší motivaci, že tenhle rok už opravdu konečně vymalujeme…”
Najednou jsem stočila pohled k papírové tašce, ve které jsem měla připravené hotové roušky k odeslání…
No co, tyhle mají putovat do domova důchodců, staří lidé už se tolik nedostanou do přírody, jaro je tady a třeba jim vůně lesního ovoce přivane nějaké hezké vzpomínky…
Poučení z příběhu: Není mixéru, který by vidličku na kaši rozmixovati mohl!
