Náš nejmladší se doma projevuje jako typicky hrabalovský Pepin. Od brzkého rána až do okamžiku usnutí se hlasitost jeho projevu odehrává na hladině vysoké až velmi, velmi vysoké. Přechody mezi těmito hladinami nejsou plynulé. To ve mě často způsobuje nervové záškuby celého těla. S věkem (mým) se jejich intenzita mírně prohlubuje.
Svůj kontinuální vysokovibrační hlasový projev Pepin obvykle prokládá záchvaty zpěvu. Vždy na hladině velmi vysoké. Jelikož tento typ záchvatu nelze předvídat, nervové záškuby se u mne dostaví vždy.
Jednou jsem se snažila jeho zpěv zarazit. Podíval se na mě a dotčeně mi vmetl, že jsem říkala, že zpěv člověku pomáhá. Má pravdu, kdysi jsem zcela neprozřetelně, dnes již vidím, že zcela bez domyšlení možných důsledků, opravdu pronesla.
Jednoho dne mne opět zcela nečekaně zaskočil svým radostným prozpěvováním ve vedlejší místnosti. Trhla jsem s sebou a po letech tréninku jsem ihned zahájila sebezáchrannou akci. Přivřela jsem oči a začala práci s hlubokým dechem. Prostřední byl u toho.
Zaujal bleskově pozici fotbalového fanouška, rozepjal ruce a začal skandovat:
“Pojď, to dáš! Pojď, to dáš!”
Rozhýkala jsem se a tělo se mi otřásalo tentokrát smíchem.
Děkuji. Kdykoliv mě teď přepadnou chmury či běs, vizualizuji si mého osobního fanouška a v duchu si opakuji novou mantru.
