Pozorovala jsem našeho kocoura Juniora. Je to adolescent, kterému zakrátko bude rok a který zodpovědně naslouchá volání původních instinktů lovce, a to i přes to, v jaké bavlnce dnešní doby vyrůstá.
Jako první začal lovit kostičky ze stavebnice našich dětí. Zcela nepozorovaně ulovil spojovací krychli a hrdě si ji odnášel o patro níž. Musím přiznat, že on je první verzí aportovací kočky, kterou jsem měla tu čest poznat.
S ulovenou kořistí si pak jaksepatří pohrával tak, jak to někdy s přirozenou krutostí kočky dělávají, když nemají hlad. Později začal lovit mouchy a pavouky, které narozdíl od kostiček skutečně požírá.
Ráda ho při jeho lovech pozoruji a ráda mu jeho plastové oběti předhazuji. Kostku loví uvolněně a pohrává si s ní tak trochu nedbale. Nerozhází ho, když mu “krychlička” uteče. Někdy ji loví vyloženě v leže a převaluje se u toho, občas se netrefí. Je vidět, že to je pro něj hra.
Jednou jsem ho měla možnost pozorovat škvírou dveří. Nevěděl o mě. Zaujalo mě jeho postavení těla a zvláštní tonus od uší až po ocas. Maximálně se soustředil. Vyměřoval, vyčkával. Zajímalo mě, na co tam tak zodpovědně číhá. Udělala jsem si proto opatrně větší průhled, potichounku, abych nenarušila napjatost celého momentu.
Jeho budoucí obětí byla moucha. Nic netušíc si sosala podlahu. Kocourek se sunul téměř neznatelně do perfektní pozice. V tu pravou vteřinou se vymrštil a oběma tlapkami přesně zasáhl mouchu. Sklonil hlavu a bez sebemenší známky nejistoty ji bleskurychle schramstl. Pak už se jako vždy s výrazem lázeňského šviháka nenuceně svalil na bok a na pomalé mouše si s pomlaskáváním pochutnal.
Od té doby jsem ho pozorovala několikrát. Je ohromující, jak přesně ví, kdy je to jen hra a kdy jde do tuhého. Vždycky poznám, kdy číhá na něco skutečně živého a kdy jen třeba na cosi, co možná tak trochu něco živého připomíná.
Říkám si, že my lidé jsme si to za ta léta tak nějak pomotali.
To podstatné ze života někdy tak vleže lehce bez cíle převracíme ze strany na stranu a některé “celospolečenské” hry bereme až příliš vážně…
