Šli jsme nádherným lesem. Já a děti. Opravdu krásné místo. Vysoké stromy, nekonečné borůvčí, rozverně střapatá tráva, zpěv ptáků.
Škoda, že je neumím rozpoznat po hlase…
Člověk měl pocit, že stačí jen přivřít oči a zhluboka dýchat a nechat se kolébat.
Jenže měli jsme s sebou, jako vždy, mobilní nonstop rádio, které právě vysílalo dopolední program. Podívala jsem se na Nejmladšího. Ach, proč nám ho dodali bez čudlíku! Nejde ani ztišit, natož vypnout!
Víte, jsem obvykle moc šťastná, že komunikuje, sdílí, zpívá, raduje se. Ale to už přece všichni víme, že permanentní pocit štěstí je sci-fi. Navíc abychom dostatečně ocenily určitou věc, musíme čas od času pocítit i její odvrácenou stranu…
Rádio poskakovalo kolem mě a prokládalo žhavé zprávy písňovou tvorbou. Snažila jsem se jeho vysíláni zahrnout do šumu lesu, ale ty zvuky byly dohromady příliš nesourodé.
“Tady je krásně, viď? Slyšíš ty ptáčky? Jak zpívají!” snažila jsem se trochu naivně zařadit do programu sekci “Nad dopisy diváků” a moderátora nečekanou otázkou lehce vyvést z konceptu. Povedlo se.
Asi dvě vteřiny bylo ticho, pak se ozvalo: “Hmmm” a… naskočil další blok zlidovělých textů v písni. Rádio dál poskakovalo svěže na vlnách éteru.
Les byl opravdu kouzelný. Připomínal mi obrazy z dětství, mechové polštáře mě opět lákaly k pohlazení. Vzpomněla jsem si i na letní tábory.
“Představte si, že my jsme na táboře vždycky drželi ‘bobříky’. To byl třeba bobřík odvahy – musely jsme zvládnout nějakou noční bojovku. Bobříků bylo hodně. Třeba i bobřík mlčení,” zabodla jsem pohled do Nejmladšího.
“Ty brďo, to jste jako museli mlčet?” zaujatě na mě valil oči.
“Ano, CELÝ den jsme nesměli říct ani slovo,” řekla jsem s lehkým důrazem na jedno slovo.
“Tak to je hustý, tak to bych teda rozhodně nezvládl! To jste jako fakt nesměli vůbec mluvit? A třeba když jste něco potřebovali? A když jste třeba chtěli jít na záchod? Nebo kdyby se někomu něco stalo? A to jako jste nemohli ani zdravit? …”
Téma ho evidentně zaujalo, evokovalo téměř nekonečný řetěz upřesňujících dotazů.
“Chceš to zkusit? Ne na celý den. Třeba jen na tři minuty…”
Následoval další vodopád otázek. Rozhodla jsem se pro lstivý útok: “Dám ti stovku, když to ty tři minuty vydržíš.”
“No mami, to bys mu ale neměla za tohle nabízet peníze! To je nefér!” ozvali se dosud tišší sourozenci. Evidentně byli pobouřeni a rozhořčeni.
“Já vím, děti, myslím, že to bude v pohodě…. pro mě je to takhle v pohodě,” lehce jsem se pousmála. Prostřední se na mě zvídavě zadíval. Měla jsem pocit, že přesně vím, co mu letí hlavou. A taky že jo.
“Mami,” ozval se po chvilce, “a mě bys to taky nabídla?”
“Ne, tobě ne.”
To velké AHA se mu blýskalo v očích: “Ty nevěříš, že to zvládne!”
No, zkoušel to celkem třikrát… Rodinný rozpočet zasažen nebyl.
A jen mě napadlo, kdybychom mu v tu chvíli všichni OPRAVDU věřili, že to zvládne, zvládl by to? Byla to jeho neschopnost nebo naše nevíra?
