Probudila jsem se ze spánku Šípkové Růženky. Probudila jsem se sama, neb sto let se mi čekat nechtělo. Zjistila jsem, že můj zámek za tu dobu poctivě chátral. Atmosféra tou dobou houstla jak to zná snad jen Rákosníček, tak jsem se vydala hledat terapeutický prostor k léčbě prací.
Odnesly to schody. Respektive spáry. Jelikož už začínaly mít tvar vydutý a nikoliv tradičně vypouklý, byl asi ten správný moment. Sebrala jsem tedy vše potřebné strojní, chemické i textilní vybavení a obsadila strategické propojení horního a dolního světa našeho domu.
Stačil první schod a já se začala usmívat. Výsledky terapie jsou rychlé. Přes syčení parní čističky se čistily i moje myšlenky. Za chvilku se to všechno bude blýskat, joj!
Najednou jsem za sebou spatřila stín. Přešlapoval tam synek. Nasadila jsem výraz vražedného pracovního tempa. On tam tak postával, zvláštně pofuňoval… Už jsem tušila, ale chtěla jsem vědět, co vymyslí.
Popravdě, nebylo jak pomoct. Svou od přírody drobnou postavou jsem utěsnila schodiště tak dobře, že už jsem vedle sebe jen stěží položila mycí houbu. Stroj jen jeden, schodiště krátké. Opravdu zbývalo už mi jen držet palce.
Ještě chvilku analyzoval situaci a pak mi sáhl něžně na rameno:
“Mamko, zvládneš to?”
PS: Někdy jsou tak ňufínkovatí, že zapomenete, že oni jsou tím hlavním zdrojem vašeho pracovního materiálu…
