Nastalo večerní zahánění. Musela jsem střežit dvoje dveře a z nich střídavě vyhánět zbloudilé ovečky směrem ku schodišti, aby si umyly kopýtka a zalezly do svých pelechů. Podařilo se.
Jeden kousek se mi ale asi po dvaceti minutách, kdy už byl zahnán až do patra, vrátil. Ve stejném stavu jako před těmi dvaceti minutami. Zastoupila jsem mu cestu: “Ty ses ještě neumyl?”
“Umyl,” se značným úsilím udržoval klidný oční kontakt. Chvilku jsme se očima přetahovali o neviditelné lano. Ticho jsem prolomila já: “Zlatíčko, zdá se, že pokaždé, když máš tento výraz, tak kecáš. Nebo nějaké jiné vysvětlení, proč jsi ve stejném oblečení a nepřevlečen do pyžama?”
Dbaje na kontinuálně nehybný obličej, odvětil mi: “Já jsem se věnoval hygienické péči o chrup.”
Otočila jsem ho ve dveřích a lehkým popostrčením nasměrovala ke schodům: “Ty jsi v poslední době dost ukecaný chlapeček.”
Poslušně kráčel ke schodům, na prvním se otočil a se stejně vážným výrazem mi povídá: “Ano, ano, ale nebýval jsem.” Otočil se zpět do směru stoupání a s drobným povzdechem dodal: “Změnil jsem se.”
Zdolal další dva schody a naposledy se ke mně otočil: “Každý se může změnit.”
A poučení?
Vštípit znalost je jen polovina úspěchu…
