Tak jsem si v tichu rána zasedla s hrnkem kávy a papírem v ruce ke stolu a užívala si poslední chvilky klidu. Musím rychle naplánovat, co udělat, protože teď tu dělají hluk jen zvířata, dopoledne začnou dělat humbuk řemeslníci a odpoledne se k nim přidají děti ukončivší online výuku. Navečer to dovrší svým příjezdem hlava rodiny.
Než jsem došla ke stolu, na pomyslné tabuli v mojí hlavě přiblikávaly nové a nové položky a mě začínalo být jasné, že to fakt nestíhám. Tak rychle, záchranný plán. Vyškrtneme vše, co nehoří.
Tabule se nezměnila.
Aha, už hoří všechno. Tak jinak. Seřadíme to podle nezbytnosti. Takže: jíst bychom dneska měli. To znamená na nákup na otvíračku, abych byla zpátky na výuku. Pak to dám vařit. Musím to stihnout, než se děti vzbudí, abych je nerušila při výuce. Prádlo až potom, ale dřív, než přijdou řemeslníci. To bych pak nestihla jako včera. Potom…a pak… k tomu…
Ještě stihnu prolítnout zprávy, abych zjistila, jaká je situace a jestli mě domobrana před vrátky neodstřelí. Nový článek: “Při lockdownu prý ženy pociťují více stresu a muži jsou naopak altruističtější”. Cynicky jsem se rozesmála: není možná, stres?! Dosrknu kafe a letím, otvírají v sedm, výuka začíná 8:25.
Krásně nasněžilo, rychle jsem odhrábla sníh, zametla schodiště. Sklo naštěstí zamrzlé nebylo. Po cestě mi do cesty hupsnul policista a rozhořčeně na mě mával plácačkou. Tak tys mi tu dneska chyběl, panáčku! Rychlost to být nemůže, to si hlídám, tak co jako?!
Tak mi to prozradil. Prý jsem si neometla svůj vůz dostatečně řádně. Mám vidět do všech stran. Oponovala jsem panu policistovi, že já vidím do všech stran. Začal mi citovat paragraf 5. Tak tohle mi chybělo! Měla jsem chuť se ho zeptat, jestli se tam také nepíše, jakým směrem mám ometat, jestli zleva doprava nebo zprava doleva. A zda je přípustné nenulové procento neometeného povrchu… No ale tím si asi nepomůžu, že? Tak jo. On nemůže za to, že se mi to všechno nějak překombinovalo. Snaží se dělat svou práci, OK. Co tu máme? Škrabka na okno. Rychle jsem oběhla kolem vozu a předvedla snahu dosáhnout lepšího výsledku.
Připadala jsem si trochu jako Děda Mráz obíhající Marfušu kolem jolky: “Tak už můžu odjet?” “Můžete, ale kupte si smetáček! Musíte ometat smetáčkem!” Trochu mi to cuklo s obličejem. Chtělo se mi zařvat: “A kdepak si ho mám asi teď koupit?! Nebo si ho mám vyčarovat? Nebo vyrobit z proutí? Do lesa ještě můžu, ale jestli mohu sbírat bez ohlášení spadlé klacíky, to teda netuším!”
Naštěstí mi rychle došlo, že pan policista jistě neví zhola nic o mé dva dny staré záležitosti, kdy jsem se snažila koupit si úklidový papír. Jenže ten teď je vysoce rizikovým produktem a nesmí se prodávat. Je totiž veden jako papírenské zboží a ne jako domácí potřeba.
Je pravda, že se o něj běžně v obchodech rvu, jde fakt na dračku a přitahuje spoustu lidí…!!! Bože, mám chuť veřejně okousávat zákazové pásky!!! Stejně tak si nekoupím ani ten věšáček, který mi upadl, ale aromasvíčku naštěstí ano.
Už jen tato zpráva mění atmosféru našeho bytí, natož až si ji zapálíme… A z nataveného vosku mohu koneckonců vymodelovat i věšáček!
Klid, klid. Pan policista neví nic o mě a já netuším, co zase dere jeho. Na všechny je toho dost a všichni už děláme trochu kraviny… Udržela jsem se a procedila jen “Hm, nashle.”
Časovou ztrátu jsem musela dohnat poklusem na prodejní ploše. Rychle jsem do koše naházela, co bylo třeba a frčela k pokladně. Otevřená byla jen jedna. Co chceš po sedmé ráno, snažila jsem se opět uklidnit sama sebe. Do toho samí svačinkáři v montérkách se dvěma rohlíky v sáčku… Takže dýcháme, hezky zhluboka. Ohmmm…
V tu chvíli naštěstí ohlásili, že se bude otvírat druhá pokladna. Než jsem ten vozík se zaseklými kolečky otočila, svačinkáři mě předběhli. Cítila jsem, jak můj krve-běh opět změnil směr.
Ššš, ššš, broučku. Klid, vždyť je obvykle pouštíš, tak to nech. Pár rohlíků a deset deka vysočiny zvládneš. To už tě tak nezdrží.
Mrkla jsem na hodinky. V tom mi jeden svačinkář říká: “Paní, běžte. Vy jste tu byla dřív.” Vděčně jsem se na něj usmála, dneska se to fakt hodí.
Tak že by se článek nespletl? Že by přeci jen byli altruističtější? Děkujeme!
No možná jsem jen měla až příliš intezivní výraz ve tváři. Když jsem platila, paní pokladní mi na závěr cosi podala a říká mi: “Nate, tady máte dárek.” Pravda, podvědomě jsem čekala zase nějaký reklamní hnus z plastu a chtěla jsem ho odmítnout. Když v tom jsem překvapeně zjistila, že mi podává docela velký pytlík se sladkostmi. Zřejmě na základě mého ustrnutí omluvně dodala: “No, je to teda vánoční, no…”
Ve mě se najednou rozhostilo takové příjemné teplo. Hlavně se z toho nepo… Dělat si malé radosti, všímat si jich a být za ně vděčný, problesklo mi hlavou.
Usmála jsem se na pokladní a odpovídám jí: “No a proč bychom si nemohli dělat vánoce každý den, co?” A paní se krásně doširoka usmála a říká mi: “Že jo?!”
A když mi podávala účtenky, spiklenecky mi ještě pošeptala: “A vono je to taky dobrý na nervy!” Mrkla jsem na ní: “Tak to se bude hodit!”
Hezký den všem!
