M: “Je to těžký, viď?”
S: “Jo. Je to těžký.”
M: “Už je to dlouhý, co?”
S: “Hrozně dlouhý.”
M: “Co je na tom nejtěžší?”
S: “Že nemůžu vůbec nic. Jenom sedím a učím se. Pořád u toho počítače. Chtěl bych zase jet ráno autobusem do školy.”
Smutná křehkost okamžiku.
S: “Víš, maminko, já jsem zjistil, že jsem si spoustu věcí dost nevážil… Že můžu chodit do školy, že můžu lyžovat… Já jsem si nevážil ani toho, že můžu jet tím autobusem…”
Sněhová námraza se zablyštila na střešním okně.
M: “No, třeba si pak toho budeme chvilku trošku víc vážit, viď?”
