Prší. Kazí to náladu. Kdysi k tomu byl důvod, ale proč dnes? Co to způsobuje, že se nám tak hezky brečí v dešti?
V dnešní době ráno přelezeme z betonové krabice do plechové, aby nás převezla k jiné betonové krabici, kde – obklopeni mnohými dalšími plastovými krabičkami – produktivně přečkáme den. Pak se zase přesouváme plechovou krabicí do té výchozí betonové, a to buď cestou přímou nebo se zastávkami v jiných betonových krabicích. Někteří šťastlivci to jsou schopni zvládnout “suchou” nohou.
Prosluněné pozadí si zdarma stáhneme do svých notebooků a tabletů a navíc můžeme snížit kontrast obrazovky, čímž si prodloužíme výdrž baterie a můžeme se radovat o to déle!
Tak proč ty obavy z deště?
Vždyť je to koneckonců i příjemná zvuková kulisa. Stačí se zaposlouchat do těch kapiček, jak různě znějí na různých oknech.
Tak co to s námi ty dešťové kapky dělají?
Možná nám připomínají všechny ty spolykané slzy, které v sobě nosíme. Protože velké holky přece nebrečí. (A to holky to mají ještě dobré, protože kluci, ti přece nebrečí vůbec nikdy… )
Možná závidíme mrakům, že si můžou podle libosti plakat. Ty nemusejí být statečné a silné, mohou se mračit klidně celý den a nikdo u nich úsměv neočekává… Možná když prší, všechny ty zapomenuté slzy se derou ven. Možná nejde nebrečet.
V dešti se brečí příjemně… protože se slzy ztrácejí mezi jeho kapkami.
Tak to se mi hodně líbí. Má to hloubku. Nevím, jak bych to lépe vyjádřila. Protože já to neumím. :-)