Povídala jsem si dnes s jednou milou duší a konverzace sklouzla k věku. Zjistila jsem poněkud překvapivě, že můj číselný údaj se opět potměšile zvýšil o jednotku, stejně jako loni. Nějak to nesleduji a mám v tom vždycky hokej a musím dopočítávat. Holt v mé hlavě je místo jen pro ty nejpodstatnější údaje.
Teda musím říct, že mě to tentokrát nějak překvapilo. Zjistila jsem, že jsem už dva roky neprováděla kontrolní odečet.
Tohle se mi ovšem stávalo už dřív, za rané dospělosti, poprvé někde v rozmezí 20-23 nebo 25 let. Byla jsem tehdy na úřadě a paní Přísná tam kontrolovala moje osobní údaje. Došlo i na věk. Co si jsem vyhrkla, jenže pak jsem se zamyslela, že to jsem hlásila už loni. Tak jsem se opravila. A pak ještě jednou. Paní Přísné z toho sklouzly brýle až pod nos a rázem se z ní stala paní Nejpřísnější. Vypadalo to, že vážně přemýšlí, zda mě nepošle do vedlejší kanceláře vyplnit si žádost o příspěvek na ústavní péči. Nakonec se jí mě zželelo a s hlubokým povzdechnutím mě požádala o občanský průkaz.
Její metoda se mi zalíbila, takže kdykoliv jdu na úřady, už jim rovnou podstrkuji občanku, ať si to dámy odborně spočtou samy. Urychlí to naše jednání.
No a dneska, jak jsme si tak povzdechovaly nad tou dnešní dobou, kamarádka povídá, že má pocit, jako by jí už bylo 60. Já měla jasno hned.
Já mám poslední rok pocit, že mi je zase 10 – pořád v teplákách a bez mejkapu.
